Zahraniční veřejné mínění je znepokojeno informacemi o dění na
pražských policejních služebnách - jde o případy lidí zadrženými v souvislosti s
bezpečnostními akcemi v rámci zasedání MMF a SB. V posledních dnech se na Občanské právní hlídky
obracejí se žádostí o informace nejen zahraniční sdělovací prostředky, ale i
prestižní světové organizace zabývající se problematikou lidských práv, a to
například Amnesty International či
Human Rights Watch. Abychom mohli
poskytnout co nejobjektivnější a nepřesnější informace, žádáme všechny
svědky jakýchkoliv nezákonností, zejména odehrávajících se na policejních
služebnách, aby se nám přihlásili a poskytli nám své svědectví. Na této
stránce nabízíme výpovědi svědků o postupu policistů vůči zadrženým na
služebnách a v táboře pro cizince v Balkové.
Česká policie mě zatkla v úterý 26. září asi v 21 hodin. Byl jsem bezdůvodně zbit a zadržován po dobu přibližně 36 hodin.
Přijel jsem do České republiky v sobotu 23. září v první řadě jako vědecký pracovník, v druhé řadě jako příslušník alternativního tisku a v třetí řadě jako aktivista. Strávil jsem většinu času v sobotu, v neděli a v pondělí přípravou projektu ekologické ekonomiky, jehož část jsem také plánoval zveřejnit na mediálních internetových stránkách. V úterý jsem se účastnil pokojných demonstrací pro Světové bance a Mezinárodnímu měnovému fondu.
Když jsem byl zatčen, nacházel jsem se před Hotelem Renaissance s dvěma dalšími osobami, s dr. Janet Dennett-Thorpovou, astrofyzičkou, která žije v holandském Groeningenu, a s Timothy Edwardsem, který žije v britském Brightonu a pracuje na projektech týkajících se komunitní zdravotní péče v Bhópalu v Indii. Dr. Dennett-Thorpová a já jsme si dohodli, že se tam sejdeme s některými svými kolegy, ale protože nepřišli, všichni tři jsme se vydali kolem hotelu směrem k jedné místní pizzerii. V tuto chvíli přijel autobus, zastavil před hotelem a z něho začali vystupovat cestující, byli to delegáti konferencí Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Když přijeli pronesl jsem tato slova, zvýšeným hlasem, aby mě bylo slyšet: "Hanba vám, hanba vám všem." Opakoval jsem tuto větu, možná dvakrát. Myslím, že dr. Dennett-Thorpová říkala něco podobného, avšak pan Edwards pokud vím mlčel. Byl to, samozřejmě, politický projev, jak ho ochraňuje Evropská charta lidských práv.
Několik okamžiků poté, co jsem prošel většinou delegátů, se mě zmocnil jeden nebo více policistů, hodili mnou hrubě o zeď a hrubě mě prohledali. I když jsem se naprosto nebránil, zatýkající policisté znovu a znovu opakovali své rozkazy a hrubě se mnou smýkali a bili mě. Pak se mě zmocnili čtyř policisté, každý mě chytil za jednu končetinu a hrubě mnou hodili na zem. Ani teď jsem se vůbec nebránil. Roztáhli mi nohy a svázali mi ruce pevně za zády pouty z umělé hmoty. Jakmile mi byly svázány ruce, jeden policista mě silně kopl do obličeje, rozbil mi nos a na zem začala téci krev. Za určitou dobu jsem byl zvednut ze země a hozen proti zdi. Pak jsem byl nucen stát déle než hodinu s hlavou proti zdi a s roztaženýma nohama. Kdykoliv jsem pohnul hlavou anebo se pokusil promluvit, policisté mi pokaždé vrazili hlavu na zeď, jednou mi tak způsobili laceraci kůže a zhmožděninu na čele a na spánku. Policista, který mě hlídal, mi tak vyvracel palce, což bylo dosti bolestivé vzhledem k tomu, že jsem měl nesmírně utažená pouta. Nikdo mi nevysvětlil, proč se se mnou takto zachází a opakovaně mi byl odepřen přístup k překladatelům a k lékařské pomoci, navzdory tomu, že celá řada zatýkajících policistů hovořila plynule anglicky.
Po určitém časovém období, kterým si nemohu být zcela jist, ale odhaduji ho na přibližně 1,5 hodiny, byli mí společníci odvezeni na policejní stanici. Určitou dobu poté jsem byl také odvezen. Opakované požadavky vyslovované francouzsky, německy a anglicky, aby mi byla povolena pouta, byly ignorovány, i když alespoň dva policisté ve vozidle, v němž jsem byl dopravován, rozuměli jednomu nebo více z těchto jazyků: a to navzdory tomu, že byla pouta natolik utažena, že se mi téměř zastavil krevní oběh v rukou.
Poté , co jsem byl odvezen na nesprávnou policejní stanici, jsem byl posléze dopraven na stanici na rohu ulic Bartolemowska a Ny Prynska (neměl jsem možnost to zkontrolovat na mapě Prahy, takže uvádím pravopis těchto ulic bezpochyby nesprávně). Tam se mnou mí žalářníci zacházeli hrubě a byl jsem znovu donucen stát s hlavou ke zdi a s rozkročenýma nohama. Toto čekání trvalo určitou dobu. Měl jsem možnost si povšimnout, že tam byl jediný vězeň, jemuž byla uvolněna pouta. Byl to muž, který byl zatčen, když držel v ruce baseballovou pálku a jak se později ukázalo, byl součástí skupiny neofašistů, kteří byli toho večera zatčeni.
Po určité době jsem byl krátce vyslýchán a pak odveden do kovové klece, kde už bylo zadržováno několik dalších vězňů, včetně pana Edwardse. I když jsem požádal anglicky a španělsky, abych si mohl zatelefonovat - a někteří strážci tomu rozuměli - má žádost nebyla splněna ani tehdy, ani posléze. Ani nesměli telefonovat během mého zadržení žádní jiní vězni, s jedinou výjimkou jiného neofašistického "skinheada", který dostal možnost si zatelefonovat okamžitě poté, co se octl na policejní stanici. To přesto, že jsme byli policií předtím ujišťováni, že nejsou k dispozici žádné telefony. Právo si zatelefonovat je zaručeno podle českého zákona všem vězňům. To, že jsem neměl možnosti si zatelefonovat, znamenalo, že má rodina nevěděla, kde jsem a moje partnerka a moje dcera byly nuceny čekat v nevědomosti, zatímco jsem byl bezdůvodně zadržován ve vězení.
Skupina neofašistických zadržených, celkem asi 13, byla propuštěna docela rychle. Veškeré jejich věci jim byly navráceny, včetně jejich zbraní: baseballových pálek, obušků a podle svědectví celé řady svědků, kteří se nacházeli blíže cely neofašistů, než jsem byl já, i malou střelnou zbraň.
V této cele jsem byl zadržován o něco méně než 24 hodin, spolu s celou řadou jiných osob,v jednu chvíli nás bylo až 15. Dostali jsme jedinou deku pro všechny a obdrželi jsme také velmi málo jídla - jednou uprostřed dopoledne 27. září a jednou uprostřed odpoledne, ale podruhé jsme za jídlo museli platit. V určitou dobu přibližně v polovině odpoledne začali být zahraniční zadržení přesunováni z našeho vězení na neznámé místo. Já jsem byl odvezen ze stanice asi v 18 hodin 27.září.
Spolu s několika ostatními jsem byl odvezen na ústřední sběrné místo pro zadržené, do budovy, která normálně slouží jako kancelář pro udělování víz.Tam jsem se setkal s velkým počtem jiných zadržených, s nimiž jsem hovořil o podmínkách jejich zatčení a uvěznění. Jejich svědectví potvrdilo, co jsem zjistil od ostatních vězňů, s nimiž jsem hovořil ve vlastní cele: že přibližně v době, kdy jsem byl zatčen já, zahájila pražská policie realizaci systematické strategie politické represe, začala zatýkat obyčejné lidi na ulicích prostě na základě podezření, že se politicky stavějí proti Světové bance a politice MMF.
Zdůrazňuji, že nebyl učiněn jediný pokus spojit jednotlivé občany s konkrétními činy údajného výtržnictví či násilí. Zatýkání se dělo z čistě politických důvodů. Četní jednotlivci, s nimiž jsem hovořil, byli zatčeni, když šli na večeři, do hospody, když se odebírali spát. Došlo tedy k ekvivalentu nevyhlášeného stanného práva.
Tyto činy jsou jasným porušením záruk svobody projevu a shromažďování, jak je zaručuje Evropská charta o lidských právech, protože je jejich účelem (1) přímo zabránit několika stovkám osob vyjadřovat své názory, tím, že byli uvrženi do vězení: a (2) nepřímo zabránit několika tisícům lidí ve vyjadřování svých názorů vytvořením atmosféry teroru.
Také jsem se setkal s celou řadou jiných zadržených, kteří byli policisty zbiti, a někteří z nich velmi silně. Jeden muž měl zlomené žebro a měl velké zhmožděniny kolem jednoho oka, myslím, že to bylo levé oko. Existovalo množství důkazů, že s vězni s tmavší pokožkou bylo zacházeno brutálněji než s jinými zadrženými. Zadržené ženy byly také terčem celé řady dalšího hrubého zacházení a ponižování.
Policisté, kteří nás hlídali při této poslední etapě našeho věznění měli zvlášť násilný a nebezpečný temperament. Často nám vyhrožovali obušky a vynucovali si dodržování přísných předpisů náhodným a nepředpověditelným způsobem, například se silně rozhněvali, když se někdo odvážil přivřít okno (v místnosti bylo dost zima). Naše věci nám byly navráceny a v jednom okamžiku se kdosi pokusil situaci vyfotografovat: fotoaparát jí byl odebrán, hozen pro zdi a film odstraněn. Od tohoto okamžiku prohledávali strážci věci zadržených a zničili veškerý filmy ve fotoaparátech, stejně jako množství dalších věcí.
Navzdory těmto opatřením se nám podařilo napsat a nechat kolovat prohlášení, v němž jsme uvedli podrobnosti hrubého zacházení s námi. Toto prohlášení podepsalo přibližně čtyřicet zadržených, kteří s námi byli v tuto chvíli v místnosti.
Po celé řadě velmi dlouhých odkladů jsem byl popuštěn přibližně v
9 hodin ráno ve čtvrtek 28. září. Po celou dobu zadržování mi byla odepřena
možnost zatelefonovat si, neměl jsem možnost být lékařsky ošetřen a dostal jsem
velmi málo potravy. Dále trpím poškozením nervů na hřbetu levé ruky, v důsledku
toho, jak jsem byl v první etapě svého zadržení spoután, a přirozeně nos se mi
dosud nezahojil.
(od občana J. P. J. OPH mají i fancouzskou verzi, formulovanou jeho vlastními slovy a zaslanou po návratu z ČR e-mailem) - zprostředkováno p. Bertrandem Schmittem, pracovníkem francouzské Amnesty International (celá jména a kontakt jsou OPH známy, sepsáno 29. 9. 2000)
Kontakt: Bertrand Schmitt - bertrandschmitt@yahoo.com nebo přes francouzskou ambasádu, paní Caroline Vinot, tajemnice francouzské ambasády. Jako pracovník Amnesty International jsem měl pečovat o 4 francouzské občany J.P. J., X. N., P. M. a F. S., kteří byli zadrženi českou policií.
J. P. J. se 26. 9. 2000 účastnil růžového průvodu, okolo 16:30 - 17:00 hodin byl policií zadržen v Petrově ulici na Praze 4, za Kongresovým centrem, kde spolu s dalšími účastníky protestů seděl před policejním kordonem. Byl odvezen na policejní služebnu, bohužel však neví kam. Byla provedena osobní prohlídka, když si řekl o odebrané brýle, dostal ránu do obličeje. Byl převezen na Lhotku, zde byl spolu s X. N. a 4 Basky v malé cele. donutili je podepsat česky psané prohlášení, že nadávali policii a neuposlechli výzvy, prohlášení jim bylo někým přetlumočeno do angličtiny, tedy do jazyka, který nebyl mateřštinou ani jednoho z nich. Nedovolili jim telefonovat. Na Lhotce byli cca 24 hodin, během této doby dostali 2x najíst. Neměli povlečené postele. Před propuštěním podepsali papír, že se zúčastnili násilné demonstrace. Pak byli převezeni na cizineckou policii do Olšanské ulice, kde byli až do večera 28.9. 2000. Policisté jim nadávali. Potom byli převezeni do Balkové, J. P. J. byly odebrány osobní papíry a lístky na tramvaj, když protestoval policista mu pohrozil obuškem. Na Olšanské viděl asi 200 zadržených cizinců, viděl tam i Němce, který byl v bezvědomí a na hlavě měl krvavou ránu a americkou turistku s rozbitými zuby. V Balkové byla znova provedena osobní prohlídka, museli se svléci do naha, dostali pruhovaná pyžama a policisté jim na paže napsali čísla. V noci nemohli spát, protože stále svítilo světlo a policisté bouchali do stěn. Někteří Francouzi, Italové, Španělé a Němci se rozhodli držet hladovku poté, co jim bylo k večeři předloženo nevegetariánské jídlo, totéž pak dostali i k snídani. 29.9. odpoledne dostali do pasu razítko, že musí opustit Českou republiku do 24:00, 30. 9. 2000, někteří jiní lidé dostali razítko s lhůtou 48 hodin.
Jako francouzští občané byli do Prahy odvezeni autem francouzské
konzulky, p. Schmitt viděl italského a německého konzula.
(osobně vyzpovídaly německy hovořící OPH 29. 9. 2000, jméno a kontakt jsou OPH známy)
Zadržen jsem byl 26. 9. 2000 v 17:00 u Nuselského mostu. Předtím jsem se s ostatními účastnil nenásilné blokády u Pankráckého náměstí v ulicích Žateckých a Petra Rezka asi ve 13:00. Násilností jsem se neúčastnil, jednalo se o sedací blokádu. Řekli nám, že musíme do autobusu, kde jsem byl prohledán a odebrali mi věci. Žádné potvrzení mi však nevydali. Když jsem protestoval, byl jsem asi 5x udeřen do hlavy a do ramene. Pak mne bili ještě i na zemi. S ostatními dělali totéž. Potom mne policista vlekl za vlasy, udeřil mne obuškem do zad a odtáhl mne do autobusu. Časem přiváděli i ostatní, se kterými jednali ještě brutálněji. Celkem nás tam bylo 12 a asi 5 policistů v bojové výstroji. Autobus chtěl projet demonstranty, ale ti na něj zvenku zaútočili. Policisté vycouvali a vedli nás do jiného auta a zbili nás znovu.
Odvezli nás na policejní stanici na Prahu 4 - Chodov, místní oddělení Jižní město, Hráského 2231 a zavřeli nás do cely, kde nás bylo hodně a bylo tam velmi málo místa. Odebrali mi všechny věci včetně tkaniček od bot. Policisté na nás hodně křičeli a mlátili dveřmi. Potom jsme byli jednotlivě vyváděni ven, znovu prohledáni a házeni na zeď. Potom nás vyfotili a sejmuli nám otisky prstů. Pak mi přitiskli hlavu ke stolu, tloukli mi s ní o stůl a nutili mne podepsat česky psaný papír, který mi nepřeložili, a na který jsem pořádně neviděl. Museli jsme odejít po čtyřech a kopali nás. K jídlu jsme nic nedostali.
Řekli, že když zaplatím 1000 Kč, budu hned propuštěn. Zaplatil jsem, ale nepropustili mne. (dostal pokutový bloček)
Nedovolili mi telefonovat, i když jsem o to nejméně 3x žádal. Neměli jsme tlumočníka. 27. 9. 2000, ve 03:00 nás převezli na služebnu cizinecké policie Praha 3 Olšanská. Tam nám znovu vyhrožovali, nadávali a křičeli na nás. Museli jsme podepsat další dokumenty PSP (číslo spisu je OPH známo). Na Olšanské jsme byli asi 10 hodin a opět jsme nedostali nic k jídlu ani k pití. Nechali mne podepsat česky psané Rozhodnutí cizinecké policie Prahy 3 Olšanská 2 o zahájení správního řízení. Nebylo mi přeloženo (pozn. - přestože na dokumentu je jako tlumočník uvedena mgr. - jméno je OPH známo). Tlumočnice mi řekla: „Když jste tady, znamená to, že jste vinni a bude zahájen deportační proces.“ Řekla mi, že když to podepíšu, budu převezen do kempu nebo hostelu pro cizince a potom budu moci jet domů. (Pozn. - ptal jsem se, jestli ví, co je v rozhodnutí napsáno: tj. že závažným způsobem narušil veřejný pořádek a že by tak mohl činit i nadále. Také jsem se ho ptal, jestli ví, že se může odvolat a že může žádat o vyrozumění zastupitelského úřadu. To mu však tlumočnice neřekla.)
Jeden ze zadržených měl zlomenou ruku, odvezli ho do policejní nemocnice, kde ho však lékař odmítl ošetřit, s tím, že když je demonstrant, tak to vydrží. Jmenoval se (jméno je OPH známo) a byl z Drážďan.
Pak nás svázali plastovým páskem a jeli jsme asi 3 hodiny do tábora. Byl to ale spíš koncentrační tábor. Museli jsme se svléci, osprchovat a dostali jsme nějaké vězeňské oblečení. Nesměli jsme telefonovat a nesměli jsme ani ven. Neřekli nám jak dlouho tam budeme a různě nám o tom lhali. Na protest proti tomu jsme od 28. 9. 2000 drželi hladovku. Mluvili na nás většinou jen česky. Jednou jsme si lehli a policista nám řekl, že to nesmíme a potom nás připoutali pouty ke zdi na více než 2 hodiny. Jeden z nás protestoval, že je to ilegální a policista jej udeřil do obličeje č. policisty: (je OPH známo). Opět nás zastrašovali a před celou předstírali, že někoho bijí. Byli tam ale i 2 policisté, kteří nebyli zlí. V Balkové jsme byli do 19:00 hodin 29. 9. 2000.
Celou dobu jsme byli bez možnosti si zatelefonovat a bez právní pomoci. Před odchodem jsme museli podepsat ještě 2 česky psané dokumenty, které nám nepřeložili.
(osobně vyzpovídaly německy hovořící OPH 29. 9. 2000, jméno a kontakt OPH známy)
Na cele s: tři jména německých občanů, OPH jsou známy
26. 9. 2000, kolem 19:00 jsem byl na Václavském náměstí a bavil jsem se s ostatními novináři. Později začali policisté vytlačovat lidi z náměstí směrem do ulice (asi) Ve Smečkách (říkal, že jsou tam 2 policejní stanice). Vytlačovali nás směrem nahoru a nahoře byl další kordon policistů ze zásahové jednotky.
Byl jsem na zadržen a odvezen , pravděpodobně na Prahu 10. Byl jsem na stejné cele jako člověk z Drážďan (pozn. měl zlomenou ruku a v policejní nemocnici ho odmítli ošetřit se slovy, že když je demonstrant, tak to vydrží. Ošetřen byl až za 2 dny, kdy ho z tábora v Balkové odvezli do nemocnice v Plzni). V Praze 10 jsme museli stát 6 - 7 hodin s pouty na rukou. Mne osobně nebili, protože jsem měl novinářský průkaz, ale ostatní ano. Pak mne dali do cely, poté mne odvedli na focení a odvezli mne dál. Také se mnou udělali výslech. Na cele se mnou byl jmenovaný člověk z Drážďan, nějaký Ital, Čech a Švéd. Trpím astmatem a celých 48 hodin se o mne i přes moji žádost nikdo nepostaral a nedostal jsem ani své léky, které mi předtím odebrali. Velmi jsem tím trpěl, a navíc někteří na cele kouřili. Žádal jsem, abych byl přemístěn jinam, čemuž také nebylo vyhověno.
Potom nás převezli na Cizineckou policii, kde nás bylo na cele o rozměrech 2x3 metry 20 - 25 lidí, takže se dalo jen stát.
Odmítl jsem podepsat rozhodnutí PSP (číslo rozhodnutí je OPH známo) . Byl tam s námi i jeden Němec, který studuje na stipendium na pražské Právnické fakultě a má byt u Václavského náměstí, tomu sdělili, že také musí opustit Českou republiku.
Potom nás odvezli do tábora v Balkové. Ještě předtím jsme museli stát nejméně 3 hodiny venku na dvoře.
Byl jsem nejméně 48 hodin bez jídla a bez možnosti si zatelefonovat. V táboře mi byla zima, ale hladovku jako ostatní jsem nedržel.
29. 9. 2000 ve 20:00 nás odvezli do Plzně.
(vyslechli a zapsali členové OPH s pomocí tlumočníka 30. 9. 2000, bližší podrobnosti o kontaktech na obě osoby jsou OPH známy)
Oba byli zatčeni ve středu 27. 9. 00 kolem 14. hodiny poblíž náměstí Republiky, když šli po ulici a A., který je performer, nesl nezapálenou pochodeň. Zastavili je 3 policisté, chtěli pasy. Když je ukázali, policisté se zeptali, zda se účastní protestů. Odpověděli, že ne. Policisté jim bez dalšího udělali prohlídku batohů. Našli samolepky s textem proti MMF, okamžitě oba hodili na zeď a udělali jim osobní prohldíku. V autě je pak v poutech odvezli na policejní stanici poblíž Tesca. (Zřejmě Na Perštýně). Tam jim udělali důkladnou osobní prohlídku. Přitom jim strhli řetízky z krku. A. S. dostal od policisty na policejní stanici, když stál u zdi 2x pěstí do hlavy. Pak ho policisté hodili na protější stěnu a znovu ho bili. E. S. měl podle příkazu ruce dlaněmi na zdi, omylem přitom stiskl vypínač a zhasl. Okamžitě ho za to 3 policisté v uniformě zbili (jeden mu dal facku, druhý ho opakovaně udeřil do žeber, třetí ho skopl na zem). Jména E. S. a A. S. byla zapsána do seznamu. Pak byli odvedeni do cely pod úrovní země. V této cele bylo celkem 12 lidí (2 Slováci, Američani, Kanaďané), Češi byli ve vedlejší cele. V cele byl E. S. asi 6 hodin. Za tu dobu nedostali ani jídlo ani pití. Na záchod směli. A. byl v cele 9 hodin.
E. po 6 hodinách odvedli na otisky prstů a fotografování. (Když je přiváželi na policejní stanici, policisté na ně řvali a vysmívali se jim - česky, E. rozuměl slovům protest a anarchista. Kartičku OPH a všechny papíry s tel. čísly jim byly zabaveny.) Na polic. stanici se domáhali zatelefonování - srozumitelně to zároveň ukazovali, policisté reagovali tím, že nerozumějí anglicky. Policie sepsala seznam jejich odebraných věcí. Pak zpět do cely.
Pak si pro něj přišli policisté z Cizinecké policie (neměli čísla!) a v antonu ho večer 27. 9. 2000, byla už tma, odvezli s dalšími do velké policejní budovy v Praze. Nejdřív viděl v chodbě asi 15 spoutaných lidí, vedli je dál, kde bylo na chodbě (zřejmě v 2. patře) asi 100 - 150 dalších vězněných. Tam byli přiváděni postupně další. Odtud byli odvoláváni k protokolaci. Seděli na zemi, všechna okna byla otevřená, byla zima. E. S. byl nakonec s dalšími 7 umístěn do minicely cca 1,5 x 3 m, kde strávil noc.
Ráno 28. 9. 2000 jim muž v civilu řekl, aby podepsali papír, kde je prý česky napsáno, že se zúčastnili demonstrace a tudíž budou vyhoštěni a zaneseni do evidence demonstrantů. Odmítl podepsat.
Policejním autobusem je odvezli do Balkové. Sprcha a vězeňský oděv. Byli umístěni v celách po 4 osobách od odpoledne 28. 9. 00. Konala se zdravotní prohlídka. Stěžoval si na zhmožděnou ruku, lékařka řekla, že to nic není. E. S. opakovaně žádal právníka, telefon, papír a tužku, veget. jídlo, cigarety. Nic z toho nedostal. Před propuštěním z Balkové dostal policejní Rozhodnutí..., tyto papíry zahodil, má jen výjezdní vízum vlepené v pase. (viz kopie). V noci z 29. 9. 2000 na 30. 9. 2000 převezeni polic. autobusem z Balkové do Plzně. Odtud odjeli vlakem do Prahy.
Nejhorší pro něj bylo, když na 1. policejní stanici poblíž Tesca jeho a přítele A. policisté tloukli. Dále byla deprimující izolace v Balkové, kde se nemohl dovolat žádných práv.
(osobně vyzpovídaly německy hovořící OPH 29. 9. 2000, celé jméno a kontakt jsou OPH známy)
Předveden v úterý 26. 9. 00 ca v 18. 30 na křižovatce ulic Na Vítězné pláni a Petra Rezka, kde se účastnil pokojné blokády vsedě na zemi. Policie se je pokusila roztrhnout najížděním motorek a autem s vodním dělem. Bila je po hlavách obušky. Policie vyhnala tisk a stiskla je ze dvou stran. Byla tam baskická TV. Lidi z pokojné blokády byli roztrženi a asi 40 jich bylo brutálně nacpáno do antonů.
Byli odvezeni na malou policejní stanici Svatoslavova v P. 4. Všichni odvedeni na betonový dvůr, kde v zimě a části vestoje strávili celou noc. (Mohou prý dosvědčit občané z domů, jejichž okna vedou na policejní dvůr). Asi hodinu stáli čelem ke zdi v poutech, postupně si směli sednout. Jako první šlo k výslechu 5 Čechů (jeden tlustší, možná provokatér). Výslech U. H. tlumočen starší ženou, která neuměla moc dobře německy a dávala zadrženým najevo, co si o nich myslí (říkala jim, že se chovají hůř než za druhé světové války). Modré kartičky OPH s kontakty na právní pomoc byly odebírány buď už na ulici nebo na policejní stanici, U. H. měl u sebe i modrý německý leták OPH o právním postavení účastníků demonstrací, všechno odebráno nebo roztrháno policií, nikomu nebylo přes opakované žádosti dovoleno si zatelefonovat. U. H. i jeho přítel Lienhard Terhalle odmítli vypovídat a nic nepodepsali. Všichni předvedení (Němci, Kanaďané, Poláci, Švédi, Norové, Italové, Češi, Baskové) museli podepsat přijetí krajíce chleba se salámem. U. H. škrtl salám, vyžadoval veget. jídlo. Hrubá šikana, vyžadované veget. jídlo nedostali. Jednu chvíli jim bylo sděleno, že je na služebně člen OPH, ale neviděli ho. V noci byla velmi zima. Kolem 4. hod. ranní bylo 14 lidí (polovina zde zadržovaných) ve 2 minibusech odvezeno na Olšanskou.
Před odjezdem ze Svatoslavovy znovu prohledáni a tak předáni cizinecké policii. Policisté ze Svatoslavovy upozornili ciz. policii na U. H. s tím, že agresivně protestuje. Zato se mu dostalo na Olšanské, kam byli převezeni, značných výhrůžek a při každém "špatném" pohybu surového strkání. V Olšanské byl umístěn do asi na hodinu do cely ca 2x3 m, kde bylo 22 lidí, nesměli mluvit. V Olšanské byli svlečeni donaha, dva policisté v civilu U. H. hrubě slovně napadali - německy: "Faschistisches Schwein, Ossi atd. (Měli informaci, že umí rusky). Byly jim odebrány peníze a pas, U. H. odmítl cokoliv podepsat a řekl tlumočnici, aby přeložila, že se cítí ohrožen. Polcisté mu odpověděli, že ohrožen se teprve bude cítit, až s ním budou sami. Policista č. (OPH zná číslo) se choval velmi agresivně, je asi třicetiletý či mladší, s holou lebkou, a U. H. ho nyní neváhá nazvat fašistou. Podobně agresivně se choval policista č. (OPH rovněž zná). Na Olšanské mu byly jako ostatním sejmuty otisky prstů, byl u toho tlumočník, marně protestoval, byl k tomu fyzicky donucen. Také byl fotografován.
Asi v 9 hod. ráno 27. 9. 00 byl on a další převezeni z Olšanské v Praze do tábora v Balkové. Většina v poutech. Kolem poledne dojeli do Balkové. Zde po čtyřech v cele (U. H. s Angličanem, Italem, Švédem). Angličan M. B. z Glasgowa byl na Olšanské přiražen ke zdi tak, že mu zlomili nosní chrupavku. Ten byl dnes ráno (29. 9. 00) vyvezen z Balkové na něm. hranici.
V Balkové obrovský pocit izolace, protože jim odmítali umožnit vyrozumět blízké osoby.
Držel hladovku a trval na tom, aby to lékařka zaznamenala. Držel ji proto, aby ho nechali zatelefonovat. Poté nebyla návštěva lékařky nikomu povolena. V Balkové bylo vězněno asi 120 odpůrců globalizace zadržených v Praze. Ostatním cizincům čekajícím zde na vyhoštění bylo v tuto dobu zakázáno telefonovat, aby nemohli odpůrcům z Prahy půjčovat telefonní karty.
29. 9. 00 v poledne přijel do Balkové p. Hauer z Něm. velvyslanectví v Praze (tel. 02/57113260). Z Balkové byli 29. 9. večer odvezeni policejním autobusem do Plzně na nádraží. Když vystoupili, byli obklopeni kordónem policie. Na nádraží čekali lidé z IMC a dali jim peníze na vlak. Vlakem z Plzně do Prahy, do Pařížské 9. Zde jídlo, pití, výpověď, spánek. Má výjezdní vízum z ČR a musí do půlnoci dne 30. 9. 00 opustit ČR. (Viz kopie polic. dokumentů u OPH).
(zapsáno francouzsky hovořící OPH 30. 9. 2000, celá jména i kontakty na obě osoby jsou OPH známy)
Byl jsem zadržen společně se svým kamarádem … cca v 18:00 na rohu ulic Petra Rezka a nějaké další ulice, kde jsme s dalšími asi 20 lidmi seděli na silnici a nenásilně jsme blokovali průchod.
Náhle nás obstoupili policisté, my jsme začali vykřikovat: “No violence” a zdviženými ukazováky a prostředníky jsme policistům ukazovali mezinárodní symbol “V” jako vítězství, policisté však našich výkřiků nedbali, začali nás mlátit, pak nám zkroutili ruce za záda a naložili nás do antonu.
Odvezli nás na policejní stanici, bohužel nevím kam, nikdo nám neřekl proč jsme zadrženi. Po příjezdu nás prohledávali. Když prohledávali mne, policista mi řekl, že se mám usmát, když jsme se tedy usmál, začal na mě křičet: “Co se směješ, to nesmíš” a praštil mne do břicha. Při prohledávání mého přítele u něj našli vlajku s nápisem revoluce. Policista začal na mého přítele křičet Na stanici jsme nemohli spát, protože nás zavřeli na nějaký dvůr, kde byla zima a my jsme měli jen lehké oblečení, protože jsme nepočítali s tím, že se zdržíme venku do večera. Najíst nám dali poprvé po několika hodinách na stanici, dostali jsme jeden kus chleba se salámem, někteří lidé nejedli vůbec. Vím také, že některým lidem říkali, aby jim jídlo zaplatili, ale nám ne. Také po nás chtěli podepsat nějaký papír, který byl psán česky, když jsme se ptali co to je, tak nám řekli, že vyjádření o tom, že jsme byli v zóně, kde jsme neměli co dělat, tvrdili nám, že nás mají natočené jak házíme dlažebními kostkami, což není možné, protože já ani můj přítel jsme žádné dlažební kostky neházeli, také po nás chtěli 1000 Kč, neřekli nám proč. My jsme jim peníze nedali a prohlášení jsme také nepodepsali. Potom nám řekli, že jídlo dostaneme až podepíšeme to prohlášení, ale my jsme ho stejně nepodepsali.
Ráno nás vzali do nějaké haly, kde byla řada policistů, my jsme kolem ní museli projít a policisté nás bili, Ani jeden z nás však kromě několika oděrek nemá žádná větší viditelná zranění. Potom nás vzali do autobusu, po cestě do autobusu nám velmi bolestivě spoutali ruce a za zády nám je zvedli nahoru, takže to bylo velmi bolestivě, snažili se vzájemně izolovat lidi stejné národnosti, a tak rozdělili i mne a kamaráda. V autobuse jsem viděl, že někteří lidé jsou zbiti daleko více než já, měli viditelná zranění, podlitiny, monokly. Pak nás převezli do Olšanské ulice na cizineckou policii, to bylo někdy ráno.
Večer nás znovu převezli, nevím kam, asi do Balkové jako ostatní, byl jsem zavřen s jedním člověkem z USA, jedním Norem a jedním Baskem, takže komunikace byla velmi složitá, mohli jsme mluvit pouze anglicky. Celou dobu nás ani jednou nepustili ven, stále jsme byli zavřeni.
Propuštěn jsem byl 29. 9. 2000 mezi 20:00 a 21:00 a mám povinnost opustit Českou republiku nejpozději do zítřejší půlnoci (pozn. 30. 9. 2000 do 24:00).
(osobně vyzpovídaly anglicky hovořící OPH 29. 9. 2000 - v současné době OPH mají jeho vlastními slovy po návratu z ČR formulované "zážitky", celé jméno a kontakt OPH známy)
Po skončení protestů modrého průvodu na Praze 4, jsem po páté hodině odpočíval na ulici společně s (osobou, jejíž jméno je OPH známo). Násilných akcí jsem se neúčastnil.
Okolo jezdily policejní vozy. Pak si nás někteří všimli, a jeden do mně začal najíždět motorkou. Potom mne zvedli a srazili na zem. To udělali několikrát. Vlekli mne za vlasy a kopali. Bylo to asi 6 policistů. Bili mne, kroutili mi rukama a hlavou. Pak nás spoutali plastikovými pouty a tloukli nám hlavou o dveře u auta. Potom mi prohledali batoh a začali být ještě agresivnější a mlátili mi hlavou o zeď. Navíc mi vzali brýle, které mi vrátili až po 7 hodinách, takže jsem skoro nic neviděl.
Byl jsem odvezen na stanici v Praze 4. Nikdo z policistů neměl číslo. Byl jsem svlečen a prohledán a pak mne dali do malé cely, kde již bylo 15 lidí. Z nich bylo 6 Čechů a 9 cizinců. Mnoho z nich bylo zraněných. někteří krváceli, někteří měli zlomeniny a nikdo je neošetřil.
Potom se mnou něco sepisovali. Nikdo nám nic netlumočil. Vím jistě, že psali něco jiného, než jsem říkal a řekli, že když podepíšu, můžu jít, ale nepustili mne. Požadovali jsme vodu a jídlo, ale nedostali jsme nic nejméně 24 hodin.
V naší cele byl jeden Holanďan, který stále opakoval, jaká má práva a dožadoval se jich. Pak přišel policista a připoutal ho pouty k posteli. Byl připoután asi od půlnoci do 04:00. O půlnoci jednoho Poláka obvinili, že udeřil důstojníka a pak jej odvedli pryč a já nevím, co s ním je. Také jsem viděl, jak někomu ze zadržených nastříkali do očí pepřový slzný sprej, asi ze 30 cm vzdálenosti. Vzali nám bundy a byla nám hodně zima. Chtěl jsem si zavolat ze svého mobilního telefonu, ale nedovolili mi to. Byla tam také Rakušanka přezdívaná Chris, ta chtěla vidět číslo policisty, ten si ho však schovával. Když ho chtěla odkrýt zranil jí ruku a ona potom psala krví po zdi ve své cele.
Ráno asi v 09:00 - 10:00 nás hrubě naložili do autobusu, kde bylo 9 mužů a 5 žen, a odvezli nás na cizineckou policii, kde nás znovu svlékli. Opět nám předložili nějaké dokumenty v češtině, ale nepřeložili nám je, ale někteří z nás je podepsali, protože nám řekli, že nás pak pustí. Vzali nám otisky prstů a přesto, že jsme tam byli asi 9 hodin, nedali nám nic k jídlu. Byl tam i Slovinec, který měl zlomené zápěstí, krvácející prst a přeražený nos, ale až ve čtvrtek ho vzali k doktorovi. Také jedné Britce z Jubilee 2000 odebrali léky na nějakou psychsickou nemoc a ona potom měla záchvat. (pozn. také odvezli do Balkové). Asi v 21:00 nás opět dali do cely. Až asi za hodinu jsme dostali nějaké jídlo. Byl to chleba a sýr. Slyšeli jsme hodně křiku a naříkání. Ve středu 27. 9. 2000 večer nás odvezli do tábora pro cizince. Ve čtvrtek 28. 9. 2000 nás nutili podepsat prohlášení o našich právech, ale nic z toho jsme pak nesměli.
V pátek 29. 9. 2000 nás začali propouštět.
(celé jméno i adresa OPH známy)
Byl jsem zatčen společně se svým kamarádem (jméno OPH známo) a oba jsme byli umístěni na služebně ve Svatoslavově ulici.
Asi hodinu po odjezdu poloviny zadržených jsme si směli sednout na zem. Policisté do nás strkali, někdo se ozval, a tak jsme znovu museli na dvůr do zimy. Museli jsme stát čelem ke zdi asi 1 - 2 hodiny, policisté nám dávali najevo, že by nás nejraději přetáhli. Po čase jsme si mohli vzít batůžky a projít uličkou, kterou tvořilo asi 12 plně vyzbrojených policistů, kteří nás bili, musel jsem utíkat ven k autobusu, na nějž mne přirazili a mám z toho zhmožděný a nateklý pravý malíček. Nenechal jsem se prohlédnout od lékařky.
V poloprázdném autobuse jsme byli převezeni někam na Prahu 4 na policejní stanici, vedle níž byla poliklinika. Do autobusu přivedli 6 - 8 lidí (jeden němec byl surově zbit, měl otevřenou ránu a monokly).
Potom nás převezli na Olšanskou do 2. patra, kde jsme byli terorizováni a nesměli jsme spolu mluvit. Odebrali nám všechny věci, některé (české telefonní karty, německé karty, peníze, studentský průkaz, fotoaparát) dali do obálky, zalepili je a nechali mně je podepsat. Když jsem si je 29. 9. 2000 vyzvedával, byla to jiná obálka, i jiný podpis, ale zřejmě tam nic nechybí. Požadovali jsme, aby nám dovolili si zatelefonovat, ale oni nám to nedovolili, já jsem na tom trval, tak mě jeden policista vzal do kanceláře, zvedl telefon a řekl mi, že nejde telefonovat mimo budovu a odkázal mě na velitele.
Dostal jsem informaci, ze budeme z Olšanské převezeni do Balkové, že tam OPH nemají přístup a že se vyhoštění asi nedá zabránit. Potom nám vzali otisky prstů, některým i dvakrát (i do počítače). Jakási žena učinila anglicky a španělsky prohlášení, udeme převezeni do Balkové, vyhoštěni a že to bude trvat týden, také řekla, že to je stručně to, co stojí v Rozhodnutí.
Potom nás odvezli do Balkové, kam jsme dorazili 27. 9. 2000 k večeru, už za tmy. Během převozu byla Britka jménem (OPH známo) zavřena v zadní části autobusu, protože zpívala v Olšanské. V Balkové jsme se museli svléknout a jít do sprch, před zraky policistů a převléknout se do ústavního oblečení. Myslím, že tam z Prahy přijely 4 plné autobusy. Byl jsem na cele se 3 Basky.
První večer jsem vyžadoval večeři, po poledni 28. 9. 2000 jsem začal držet hladovku. Všichni jsme stále vyžadovali možnost zavolat advokátovi, ale reakcí byla jen slovní agrese a bouchání do zdi ze strany policistů. Ani jednou nás nepustili na dvůr. 28. 9. 2000 mluvili moji baskičtí spoluvězni se zástupcem španělské ambasády a o půlnoci na 29. 9. 2000 všichni španělé odešli a kolem 06:00 ráno odjeli vlastním autobusem, zřejmě se španělským šoférem, se španělskou poznávací značkou.
Propuštěn jsem byl 29. 9. 2000 v cca 20:00. Policejní auto mne odvezlo do Plzně, odkud jsem jel vlakem do Prahy.
Datum události: 26.-27.9.2000
Počátek: před půlnocí, konec: cca 6.10
Místo události: Štěpánská ulice, policejní autobus, Obvodní oddělení PČR Praha
9 Ocelářská
Identifikace svědků:
Jméno: Josef Kudlík
Zaměstnání: expedient
Věk: 20
Oblečení: zelená balonová bunda "Marlboro Adventure", mikina šedá, černé
džíny, kožené kotníkové boty, celkově seriozní, introvertní dojem
Jméno: AB (je k dispozici OPH a orgánům činným v trestním řízení)
Zaměstnání: student University Karlovy
Místo trvalého pobytu: Praha
Věk: 18
Oblečení: khaki kraťasy, bílé tričko, celkově seriozní dojem, studentský typ
· Seznámili Vás s vašimi právy?
JK: Ne, pouze možná na předtištěném formuláři o podání vysvětlení, ústně vůbec, při zadržení ani na obvodním oddělení. Nesdělili mi moje práva ani žádné obvinění..
AB: Ano, před podáním vysvětlení (policisté to označovali za "výpověď").
· Jaká situace vedla k vašemu předvedení?
JK: Ten den jsem byl v práci do 18.00 do večera... Po zprávách, kolem 21. hodiny jsme se rozhodli, že se půjdeme do centra podívat..... Žádné škody jsme neviděli, šli jsme středem Václavského náměstí..... Byl tam nesemknutý shluk lidí, vypadal jako rozpuštěné shromáždění, nikdo se nijak neprojevoval slovně ani fyzicky...
Tak jsme seděli asi hodinu až do cca 22.45. V ten moment přišla od Můstku skupina lidí, kteří dorazili k nám a po chvíli, co se radili, se část, asi 150 přítomných, oddělila a šla do Štěpánské. My jsme se k nim přidali a šli jsme přímo s nimi, nevěděli jsme ale, kam jdou. Ani v tuto chvíli se nikdo nijak neprojevoval. Poté jsme narazili na policejní kordón se štíty a černými přilbami, pod kterými měli kukly... Začali jsme se radit, co uděláme dál. Po cca 15 minutách nás najednou bez jakéhokoliv varování další kordon odřízl od Václavského náměstí. Nevím kdy a jak se tam vzali, najednou tam byli a postupovali rychle k nám. Došli k nám tak blízko, že mezi naší skupinou a oběma kordony byla minimální možná bezkontaktní vzdálenost. V ten moment bylo jasné, že jsme se dostali do situace, do které jsme se dostat nechtěli. Šel jsem k policistům směrem k VN a zeptal jsem se, jestli mohou odejít, že jsem hodný a pokojný člověk. Policista na mne zakřičel, že jsem "hovno hodnej", rozmáchl se a udeřil mne obuškem přes levou ruku. Ztratil jsem se zpátky do davu, bez iluze, že se odtud dostanu...
AB: Cca od 15.00 jsem byl v centru Prahy, ze zvědavosti jsem chtěl pozorovat demonstrace. Šel jsem s davem z Václavského náměstí přes Náměstí míru k Nuselskému mostu, Nuslemi až na M Vyšehrad, potom na 5.května, po trase tramvaje k Muzeu a Opeře (cca 20.30), pak s dalším davem přes Magistrálu do Holešovic, kolem zadní brány a zpátky kolem Hiltonu, Masarykovo nádraží až na spodní část Václavského nám. (cca 23.15). Průvod šel po většinu času potichu, bez skandování a jakýchkoliv násilných přestupků proti osobám či majetku.. Uprostřed Václavského nám jsme se zastavili, nevěděli jsme, co se stalo, někdo řekl, že se něco děje ve Štěpánské, kde jsme došli k policejnímu kordonu, za kterým policie zajišťovala nějaké osoby. Cca po pěti minutách nám návrat na Václavské nám. odřízl další kordon policistů, kteří bez výzvy k opuštění prostoru celý úsek ulice uzavřeli a neumožnili nikomu odejít. Poté přijel policista s megafonem a vyzval nás, ať bez odporu nastupujeme do autobusů. Na místě byl OPH. Policisté mi odmítli sdělit důvod, proč nemohu odejít, chovali se nenásilně, korektně, ale nekomunikovali. Po prohledání a přiložení plastikových pout nás naložili do autobusu, toho dál od VN.
Délka transportu na policii:
JK: Vyráželi jsme přesně v 0.15, vozili nás po Praze něco přes hodinu. Objeli jsme policejní stanice Ocelářská, Prosek, a nejméně jednu další stanici. AB předčítal v autobuse kartičku o právech zadržených. Policisté měli kamenné tváře i když lidé naříkali, že mají pouta příliš utažená. Jeden ze zadržených šel dopředu k mříži a požádal policisty, aby mu pouta sundali a přiložili znovu, že se mu zařezávají. Policisté prohlásili, že je to v pořádku a nic neudělali....
AB: 1,5 hodiny, stavěli před čtyřmi stanicemi, na jednu se nakonec vrátili (OO PČR Ocelářská). Po cestě se mi podařilo uvolnit si pouta a z mobilního telefonu půjčeného od jiného zadrženého jsem poslal SMS matce a zavolal na centrum právních hlídek, mluvil jsem s Centrem a poté mi zavolal jejich právník.
· Byl jste fyzicky týrán (bit?)
JK: Ano, bit, i když méně než ostatní.
Kde?
Jednak jeden úder obuškem ve Štěpánské, jednak na OO PČR v Ocelářské před výslechem.
Detaily:
Bití probíhalo po cestě z autobusu na chodbu, kde nás nutili klečet. Dostal jsem asi čtyřikrát obuškem a dvakrát mne kopli. Já ani nikdo jiný ze zadržených, které jsem viděl a slyšel, přitom nekladl aktivní, pasivní ani slovní odpor. V chodbě na služebně mne strhli do kleku, ve srovnání s chováním policistů k ostatním zadrženým se ale ke mně se chovali relativně dobře.
Po předvedení na služebnu jsem musel klečet na rozšířené centrální chodbě, dokud si pro mne nepřišli pro podání vysvětlení, podle mého odhadu asi tři čtvrtě hodiny. Při klečení jsem musel držet ruce na zdi nad hlavou. V levém koleně mám povolené vazy od fotbalu, takže po návratu ze služebny jsem musel mít koleno tři dny stažené obvazem. Při klečení mne kolena bolela, dřevěněly mi nohy. Nohy jsme museli držet od sebe, když je dal člověk blíž, policisté mu je rozkopli, mně asi dvakrát. Přitom docházelo ke kroutícímu momentu na klečící kolena, bylo to nepříjemné. Všichni kolem mne museli také klečet, viděl jsem na ně koutkem oka. Snažil jsem se dívat do zdi, aby si policisté nemysleli, že koukám na ně. Když se někdo pokoušel ohlédnout, srovnali mu hlavu směrem ke zdi, někdy tvrdě, někdy méně.
Vysvětlení jsem podával v kanceláři v prvním patře. Po jeho podání mne odvedli zpátky dolů, kde už jsem si mohl sednout na zem. Žádné další fyzické ústrky jsem nezažil.
AB: Ano.
Kde?
Na chodbě OO PČR Ocelářská.
Detaily:
Po vystoupení z autobusu po druhé ráno (šli jsme po jednom) mne jeden policista dovedl se strkáním na služebnu, na chodbě v úrovni hlavního vchodu mne (pravděpodobně jiný) policista hodil na zem. Byli za mnou, neodvážil jsem se ohlédnout. Při pádu jsem si ulomil špičku zubu - trojky vlevo nahoře, k zubaři půjdu k pondělí (poškození zubu potvrzuje člen OPH, který výpověď zapsal). Na sobě jsem našel několik dalších zranění, ale nevím, kdy a kde přesně mi je policisté způsobili - jedná se o naražení nosu, oděrku na čele (od plastikových pout - viz dále), levý kloub spodní čelisti a naražená pravá klíční kost. V okamžiku, kdy jsem ležel na zemi, do mě uvedený policista, který stále řval, dvakrát kopl a jednou udeřil pěstí. Poté mne přizvedl do kleku, přinutil mne zvednout ruce vzhůru a opět prohledal. V kapse mi našel pouta, která jsem si v autobuse sejmul, stáhnul mi je přes čelo na pár vteřin dozadu přes hlavu a odřel mi tak čelo. Když jsem se pokoušel na policistu ohlédnout, udeřil mne do hlavy a křičel, abych se neotáčel. Někdy v té době mi byla přiložena normální pouta. Po celou dobu jsem přitom nekladl žádný odpor, slovní ani fyzický, velmi jsem se bál.
Odvedli mne na chodbičku ke sklepu, kde jsem byl nucen pokleknout a následně klečel cca 20 minut. Mezitím se za mnou děly další věci, které jsem neviděl, pouze slyšel, včetně bití dalších zadržených. Násilí proti mně se dopouštěl především jeden policista, jehož číslo jsem neviděl, ale poznal bych ho podle hlasu a obličeje. Stále nám nadával a bil zejména přítomného Poláka a Francouze. Po dvaceti minutách nám hodnější, mladý policista, který se násilí, pokud vím, nedopouštěl, dovolil stát. Od klečení na dlaždičkách jsem měl podlitinu a oděrku na pravém koleni.
· Byla omezena vaše osobní svoboda (pouty, svázáním, připoutáním). Kdy?
JK: Ve Štěpánské mi policista přiložil plastiková pouta na jedno použití, které se mi podařilo s pomocí ostatních po cca hodině v autobuse sejmout. Ačkoliv jsem neměl pouta příliš utažena, ještě dnes jsou na mých rukách viditelné stopy po jejich přiložení a necítím hřbet palce pravděpodobně kvůli kompresi nervů nebo krevního oběhu. K použití pout neměla podle mne policie žádný zákonný důvod, nijak jsem se nebránil a neměl jsem ani jak a kam utéci.
V Ocelářské jsem musel klečet dlouho na zemi s rukama na zdi, ale pouta mi už nepřiložili.
AB: Ano, v autobuse plastiková pouta na ruce, která se mi podařilo po cca 20 minutách uvolnit a sejmout. Původní záměr policistů nechat nám je až na stanici. Na policejní stanici jsem dostal obyčejná pouta až do doby výslechu, asi na hodinu a půl.
· Uráželi vás? Chovali se hrubě? Vyhrožovali?
JK: Ano, samozřejmě. Nadávali nám všem dohromady ("Prasata, demolujete Prahu!", "Zkurvený anarchisti!", "Zasraný levičáci!", a podobně) i individuálně. Na mne osobně při výslechu křičeli např.. "Zasranej dobytku, bydlíš tady a přitom to tu demoluješ", "Dobytci, kdyby bylo po nás, rovnou vás postřílíme!", "Zasranej komunisto!" a řadu dalších, prakticky při každém slovním kontaktu, zejména při výslechu.Jeden policista po zjištění mé adresy výhrůžně prohlásil, že bydlí ve stejné ulici (Voskovcova) a že se určitě ještě někdy potkáme. Chování policistů vyvolávalo ve mně silný strach, bál jsem se i pohnout hlavou ve strachu před fyzickým napadením. Když šel kolem policista, všechno ve mně ztuhlo a přál jsem si jen, aby se kroky u mě nezastavily.
AB: Když mne hodili na zem, všem nám nadávali, když jsem klečel, nikdo mne už neurážel, ale panovala tam silná atmosféra strachu.
· Byl jste vyslýchán?
JK: Ano.... Při výslechu mi opět OP kontrolovali. Ačkoliv znali mojí totožnost, musel jsem po výslechu až do rána, cca 3 hodiny čekat na příjezd daktyloskopa a fotografa. Ti mi odebrali otisky prstů, jednotlivých na obou rukou i celých dlaní, a třikrát mne vyfotografovali, všechno zepředu z různé vzdálenosti.
AB: Ano.... Identifikaci prováděli... podle OP, ale sejmuli mi i otisky všech prstů a celé dlaně, fotografie anfasu s číslem ze třech různých vzdáleností.
· Na co se vás ptali?
JK: Co jsem ve Štěpánské dělal, ale jinak se moc neptali - vysvětlení jsem podal sám, souvisle jsem mluvil a policisté do toho věcně moc nevstupovali. Pořád na mne ale křičeli a nadávali mi. Protokolovala to jediná policistka, kterou jsem na stanici viděl. Když jsem popisoval přítomnost hlídek OPH ve Štěpánské, policistka prohlásila, že jsou "to taky pěkný svině".
AB: Kdy, kde, proč a co jsem v průběhu demonstrací dělal, iniciále atd...). K žádné konkrétní výpovědi mne nenutili, vyslýchající policista byl korektní.
· Bylo vám dovoleno zavolat si ? Jak dlouho jste na to čekal?
JK: V žádném případě, zakázali nám zavolat si i z vlastního mobilního telefonu. Nijak to nezdůvodňovali, odpovědí bylo prosté "ne!".
AB: Ne, nepožádal jsem o to., nemělo cenu se ptát, jediným výsledkem by bylo bití, bál jsem se požádat i o to jít na záchod. Předpokládal jsem navíc, že mne nemohou držet dlouho.
· Dali vám napít? Jak často?
JK: Ne.
AB: Ne, za pět hodin nic.
· Dali Vám najíst? Co? Jak často? Musel jste za to platit?
JK: Ne, ani náhodou.
AB: Ne.
· Bylo vám dovoleno spát? Popište podmínky:
JK: V žádném případě, když jednomu zadrženému klesala únavou hlava, přišel k němu policista a řekl mu, aby moc neusínal, že by mu mohla spadnut hlava a mohl by si ublížit. Dále uvedl "Ty se tady teď vyspíš a zítra budeš zas řádit".
AB: Ne, původně jsme museli klečet, potom stát, nakonec jsem si mohli sednout na zem, ale jeden zadržený, který usínal, byl policisty buzen.
· Bylo vám umožněno použít toaletu? Jak často?
JK: Neměl jsem potřebu, myslím, že by mi to ale umožnili. Základním předpokladem ovšem bylo troufnout si říct.
AB: Problém. Dvě hodiny v autobuse naše žádosti ignorovali, když jsme klečeli, nikdo se neodvážil zeptat, až do doby, než jsme byli vyslechnuti a mohli jsme si sednout.
· Kdy a jak jste byl propuštěn?
JK: Po šesté hodině ráno, bylo šero. Po odebrání otisků prstů jsem čekal už asi jen deset minut, pak mi vrátili klíče a pustili mne. Propouštěli nás po jednom. Dva předvedení, kteří se znali, na sebe chtěli počkat před stanicí. Když to slyšel policista, začal křičet, že to nepřipadá v úvahu, že po propuštění musí zmizet. To se odehrálo uvnitř před propuštěním jednoho z nich. Po propuštění jsem šel rovnou do práce.
AB: Po výslechu jsem cca 1,5 hod. čekal na sejmutí otisků prstů a fotografování. Cca 10 min. poté mi byl vrácen OP a byl jsem propuštěn před služebnu, mezi 5.15 - 5.30. Na můj dotaz, jaké je číslo policisty který do nás kopal mi policista, který mne vyváděl ironicky odpověděl, že nic neviděl a nařídil mi odejít ("Vodpal, zmiz...").
JK: Štěpánská: Jednomu z mladíků sevřeném společně se mnou mezi kordony byl úderem obuškem vyražen mobilní telefon, kterým telefonoval a následně byl vtažen do kordonu. Nechoval se nijak násilně, neprovokoval, co říkal do telefonu nevím (viz bod 8). Jinak bylo jednání policie bylo vzhledem k okolnostem cekem korektní, i když podle mého mínění nezákonné.
Autobus: Všichni v autobuse byli svázáni plastikovými pouty na jedno použití, které staženy různým lidem různě - např. dívky vedle mne se z nich samy vyvlékly, ale někteří lidé je měli utaženy tak, že byly zařízlé a jejich ruce byly viditelně nateklé. Policisté byli na tyto případy upozorňováni, ale podle nich bylo vše v pořádku.
OO PČR Ocelářská: Když jsem vstoupil do dveří na oddělení, na chodbě za třemi vstupními schody jsem viděl po pravé straně jak klečí (jeden blíž ke dveřím) nebo schouleni do klubka leží (druhý blíž k lomu chodby) dva lidé, do kterých policisté bili obušky, nejméně dva na jednoho, další stáli a koukali. Policistů tam bylo opravdu hodně. Lidé na zemi sténali a křičeli, křičeli i policisté, byl tam velký hluk.
Když jsem zatočil za roh vlevo, byla mříž na schody otevřená do uličky a před ní zády ke mně klečel nějaký mladík. Měl hnědé delší vlasy, vypadal alternativně, troufám si tvrdit, že to byl cizinec, protože k nikomu z Čechů se takhle hrubě nechovali. Jeden policista ho držel vzadu za hlavu, druhý zprava za rukáv či rameno. Policisté mladíkovi dvakrát udeřili hlavou o mříž. S úst zadrženého začala téct proudem krev se slinami (pramínky) a zjevně mu i podle zvuku vyrazili zuby. Když jsem procházel kolem bitého, pokusil jsem se otočit, ale nešlo to. V chodbě za mříží jsme na chvíli zastavili, takže jsem úkosem viděl, jak kaluž krve pod mříží po odvedení bitého (nejspíš na uličku ke sklepu nebo přímo do sklepa) utřel policista hadrem.
Odvedli mne dál do rozšířené části chodby, kde jsem si musel kleknout. Čerstvé krve po zemi na rohu chodby kde jsem klečel bylo více, nejspíš už od dřívějška. Kolem mne klečelo nejméně pět osob, z toho jedna po levé a jedna po pravé straně, další naproti za mými zády. Všichni museli klečet s rukama na zdi nad hlavou až do doby, než byli odvedeni k podání vysvětlení. Lidem kolem mě policisté občas rozkopnuli nohy od sebe nebo přirazili hlavu ke zdi, ale to už jsme tam byli samí Češi, takže to nebylo tak brutální. Od mříží od schodiště se však neustále ozývaly údery a bolestný křik a později i pláč. Rány se ozývaly i z prvního patra, jejich původ ale neznám, pravděpodobně nějak souvisely s výslechy.
Když jsem šel do prvního patra k výslechu, měl jsem možnost na okamžik zahlédnout i schody vpravo, které vedly dolů, a chodbu, která se nejspíš stáčela někam doleva. Tam jsem viděl dvě až tři osoby, které klečely na zemi, za zády měly pouta, těsně kolem nich stáli policisté a vypadalo to, že je tlačí na zeď, přímé bití jsem ale v tuto chvíli neviděl. Pak mnou předvádějící policista smýknul směrem ke schodům nahoru a už jsem nic neviděl.
Když jsem se vrátil, směl jsem si sednout na zem, vedle místa, kde jsem předtím klečel, seděl AB, v rohu nejdále od vchodu klečel Francouz s pouty na rukou, a to až do doby, než jsem byl propuštěn. Když nás hlídali mladí hodnější policisté, dovolili na návrh AB, aby si mohl sednout, ale jen ve chvílích, když to nevidí další policisté. Protože ale kolem každou chvíli někdo chodil, musel Francouz klečet prakticky pořád. Chovali se k němu mnohem hůř než k nám, byli k němu velmi hrubí fyzicky i slovně, např. mu neustále tvrdě otáčeli hlavu do zdi, když si na chvíli sedl na paty, udeřil ho hlídkující policista přes záda. Někteří policisté si asi mysleli, že je Angličan, poznal jsem to podle toho, že srovnávali své chování s britskou policií v případě, že by Češi přijeli demolovat Londýn. Oslovovali ho posměšně "Jean-Pierre" a dalšími zkomolenými francouzskými jmény, předháněli se v tom, kdo bude "vtipnější". Francouz jim ale asi moc nerozuměl.
AB: V autobuse žádné násilí nebylo, ale lidé měli do masa zaříznutá plastiková pouta, policie ignorovala jejich žádosti uvolnění.
Na stanici jsme byli všichni nuceni klečet. Slyšel jsem, ale neviděl, jak bijí a nadávají ostatním zadrženým, zpočátku Čechům i oběma cizincům, později již pouze cizincům. Čechům dovolili stát, ale Polák, u kterého našli masku a dva šátky, musel dál klečet a byl opakovaně bit a urážen, např. "Ty zmrde jeden polskej! Ty parchante!", jeden policista uměl polsky, ale policista, který se dopouštěl nejvíce násilí (i na mně) ho nutil, aby mluvil česky.
Po mně byl na chodbu přiveden mladík, který ve chvíli, kdy ho policisté nutili kleknout upozornil, že má nemocné vazy v levém koleně a proto klečet nemůže. Nějaký policista na něj začal vulgárně řvát, že jestli si neklekne, s kolenem mu opravdu něco udělá. Zadržený si proto klekl, za několik minut (10) mu hodnější, dohlížející policista dovolil, aby vstal. Postupně směli vstát všichni Češi i cizinci, ale když se vrátil nejkrutější policista a viděl, že cizinci stojí, násilně je přinutil opět si kleknout.
Na chodbě jsem slyšel jak za mnou bijí Poláka kvůli kukle, kterou u něj našli. Chvíli poté jsem slyšel pravděpodobně nejkrutějšího policistu, jak říká "Ty jsi spadl ze schodů, že jo ?". Polák odpovídal polsky, že nechápe, co tím myslí. Policista otázku zopakoval a Polák zastrašeně odpověděl, že ano.
Při výslechu z patra nad námi jsem slyšel stejného policistu křičet na vyslýchaného, aby někoho označil. Pak ho dovedl dolů, vyslýchaný vzlykal, že si nevzpomíná. Policista zařval "Ty si ještě vzpomeneš" a odvlekl ho zpátky nahoru. Podle reakcí vyslýchaného soudím, že byl průběžně bit, ale neviděl jsem to.
Když jsem se vrátil z výslechu, všichni Češi už směli sedět, ale Francouz stále musel klečet. Situace se opakovala: hodný dohlížející policista mu na můj dotaz povolil usednout, ale po návratu toho krutého si zase musel kleknout.
Další, dosud nezaznamenané postřehy:
JK: Naprosto jsem nechápal jednání policie, ke které jsem měl a mám kladný vztah. Pořád věřím, že se jedná o výjimky, nehodlám nijak vystupovat proti policii jako takové. Můj celkový dojem z protestů byl velmi špatný, podle toho co jsem viděl v televizi jsem jasně sympatizoval s policií. Po téhle zkušenosti jsem bohužel poznal, že práce policie měla i hodně stinné stránky, že je schopná věcí, o kterých jsem se domníval, že se dějí pouze v televizi. Myslím, že za normálních okolností nejednají způsobem, jakým se chovali k nám, ani s vrahy.
Policisté na služebně nebyli označeni čísly ani odznaky, měli pouze modré uniformy s krátkým rukávem a kožené rukavice.
Oba svědci písemně potvrdili, že všechny jimi výše uvedené údaje
jsou pravdivé a úplné. Uvědomují si, že za poskytnutí úmyslně nepravdivé
výpovědi mohu být trestně odpovědní. Zároveň souhlasili s jejich uveřejněním.
(Příběh Michaela van Broekhovena, belgického ekologického aktivisty, žijícího ve Spojených státech; sepsáno vlastními slovy po návratu z ČR, zasláno OPH e-mailem, přeloženo z angličtiny, kontakt OPH znám)
Belgický nenásilný aktivista za ekologická a lidská práva byl zadržován ve vězení na vzdáleném českém venkově po demostracích proti zasedání MMF a Světové banky v Praze, které se konaly 26. září. Byl propuštěn až za tři dny. Šestadvacetilený Michael Van Broekhoven svědčí o tom, že ho policie silně zmlátila, terorizovala ho na cestě do policejní stanice a z ní, odepírala mu potraviny, vodu a spánek, zadržovala ho v cele o velikosti dvakrát tři metry, kde bylo společně s ním 24 lidí, odepřela mu právo spojit se s právníkem a s velvyslanectvím. České úřady podle Broekhovena ignorovaly Vídeňskou konvenci z roku 1961 tím, že o jeho zatčení neinformovaly belgické velvyslanectví.
Michal Van Broekhoven, rodem z Antwerp, který žije a pracuje od roku 1995 v severní Kalifornii, přijel do Evropy navštívit příbuzné a během léta se vydal na cestu po Evropě. Navštívili také Prahu a rozhodli se účastnit v pokojné části demonstrací během globálního dne akcí, jejichž účelem bylo upozornit na katastrofální důsledku neoliberální politiky na životní prostředí a na místní (zejména domorodé) komunity.
Celý den pobývali v oblastech, kde nedocházelo ke konfrontacím, ale při chůzi městem, kdy fotografovali, došli až do ulice Na Slupi, kde skončily násilné demonstrace asi o půl hodiny předtím. Scéna byla klidná, obhlíželo ji jen několik lidí, fotografovalo a tu a tam postával policista. Bez varování se k němu rozběhlo pět nebo šest pořádkových policistů, srazili ho k zemi a odvezli ho do internačního tábora. Z žádného trestného činu nebyl obviněn a byl propuštěn až o tři dny později, kdy se belgické velvyslanectví spojilo s internačním táborem Balková, kde bylo zadržováno 114 zahraničních aktivistů. Pak byl vyhoštěn z České republiky. Zde je jeho svědectví:
Díval jsem se na rozbité předměty po násilných demonstracích (jichž jsem nebyl svědkem) a fotografoval jsem je, v pozadí postávalo několik policistů. Během několika vteřin, bez varování - bylo to tak rychlé, že jsem zůstal stát jako zkamenělý na místě a nenapadlo mě utéci - jediné, co jsem ze sebe vypravil, bylo: "Já tady jenom fotografuju" - popadlo mě asi pět agentů a srazili mě k zemi tím, že mě silně udeřili pod kolenem. To byl začátek a bylo to všechno tak šokující, že se to zdálo nereálné. Policie na nás křičela sprosté nadávky, bili mě a dalších jedenáct zadržených osob v autobuse pendreky a násilně nás chytali, když nás vezli na jednu policejní stanici v Praze. Cestou byl autobus zastaven rozhořčenými demonstranty. Zazněly sirény a kamení rozbilo přední skla autobusu (my jsme byli v uzavřeném prostoru vzadu). Tím se stal předek autobusu zranitelný přímým útokům kamením, ale autobus zacouval a unikl. Bylo to neobyčejně šokující. (...) Pak nás převedli do jiného autobusu a odvezli na místní policejní stanici a později jsme byli odvezeni na stanici "cizinecké policie" a odvezeni do venkovského internačního střediska 100 km mimo Prahu.
Osobně jsem zažil tyto případy policejní brutality, porušování lidských práv a zastrašování:
Násilně jsem byl sražen k zemi pěti až šesti policisty, aniž bych byl předem varován, že mám opustit danou oblast, která byla v té době naprosto poklidná. Táhli mě hromadně odtamtud za paže bolestivým způsobem a při tom mě dál bili. Nebránil jsem se. Bolela mě levá noha tak silně, že jsem se na ni nemohl postavit. Několikrát mě bezdůvodně dali facku do obličeje.
Nejméně pět hodin jsem byl zadržován v místnosti o velikosti dvakrát tři metry spolu s dalšími dvanácti lidmi. Někdy dveře uzavřeli a byla tam naprostá tma, jindy jimi silně a děsivě mlátili. Když chtěli, abych napsal své jméno a adresu, opakovaně mi přiráželi hlavu ke stolu. Protože jsem neviděl papír, řvali na mě "Piš rychleji" a zase mě za hlavu tahali od stolu. Byl jsem donucen se svlékat donaha, přičemž jsem byl prohledáván. Zároveň jsem při tom bil dále bit a bylo se mnou neurvale zacházeno, dostával jsem rány pod kolena a byl jsem srážen k zemi. Policisté vyvíjeli tlak na bolestivá místa na těle a mačkali mě v rozkroku.
Byl jsem donucen podepsat dokument (psaný česky), jímž jsem přislíbil, že zaplatím 1000 Kč, jiní, kdo měli dost peněz, zaplatili na místě. Policie nám lhala, řekla nám, že když podepíšeme, propustí nás druhý den ráno. Byl jsem donucen stát na zemi na čtyřech a kopali mě vojenskými botami, abych po čtyřech běžel rychle do cely jako zvíře. Vzali mi otisky prstů a vyfotografovali mě a prohledali všechny mé věci. Když našli letáky INPEGU (organizace, která svolala pokojné protesty), zařvali:"INPEG!" a udeřili mě velmi silně do zad obuškem. Pak zařvali: "Revoluce!" a znovu mě udeřili. Opakovaně jsme žádali o své právo zatelefonovat si, jedinou reakcí byly facky a řvaní a práskání dveřmi. Pak jsme měli možnost učinit výpověď, prostřednictvím tlumočníka, kdy jsem se snažil svědčit o policejní brutalitě, ale většina mé výpovědi byla vynechána a má slova byla opakovaně rozmělňována, aby to vypadalo, jako že jsem se možná podílel na nepokojích. (Například: řekl jsem, že jsem byl zatčen v 17 hodin nebo později, oni napsali "mezi 16.30 a 17. hodinou".)
Mé tři filmy, na nichž jsem si vyfotografoval demonstrace a turistické pamětihodnosti Prahy, které jsem s přítelkyní navštívil, byly všechny zničeny. Pro jeden film si přišel policista do cely, vytáhl film z kazety na denní světlo, pak na nás sarkasticky zamířil fotoaparátem a řekl "sýr!" a při odchodu se tomu smál. Během posledních 12 hodin, než jsme byli převezeni do Balkové, jsme byli zadržování v místnosti stejné velikosti, dvakrát tři metry, ale tentokrát tam bylo 24 osob!! Nemohli jsme si všichni sednout, museli jsme celou noc stát a nemohli jsme spát. Poprvé mi bylo dovoleno jít na toaletu až šest hodin poté, co jsem o to požádal. Po dobu delší než 24 hodin jsme nedostali vodu ani jídlo. V internačním táboře v Balkové jsme byli v místnostech čtyřikrát osm metrů se čtyřmi lidmi, záchod v rohu zapáchal přes celou místnost a celou noc svítilo světlo. V důsledku strachu, práskání dveřmi a řvaní bylo velmi obtížné spát. Čtyři dny jsem skoro vůbec nespal. Ignorovali potřeby vegetariánů, jako jsem já. 28. září mě odvezli do nemocnice na kontrolu zranění na noze. Přestala už bolet a většina fialových podlitin už začínala mizet. V nemocnici vypadal lékař, který překládal, co mu policie říkala, velmi znepokojený. Zdravotní sestra, která u toho stála, vypadala také velmi šokována, byla téměř v slzách Mně a jedné ženě ze Švédska, která také potřebovala lékařskou pomoc, bylo řečeno, že nejsme v internačním táboře, ale že jsme v koncentračním táboře a že budeme nejdříve propuštěni až za měsíc. Jestliže se budeme chovat slušně, jinak tam budeme až do února. Vzhledem k tomu, co všechno jsme zažili, jsme tomu zpočátku věřili. Podařilo se mi uvolnit si jednu ruku z ocelových pout, ale bylo mi pak řečeno, že kdybych se pokusil utéci, zabijí mně, naznačovali rukama, že mě zastřelí a že mi podřežou hrdlo. Nikdy nám nebylo dovoleno jít v táboře mimo budovu na čerstvý vzduch.
Konečně pozdě odpoledne 29. září si pro mě osobně přijel konzul belgického velvyslanectví v Praze. Odvezl mě do Prahy a tam mi bylo dáno 24 hodin na opuštění země.
Konzul mi sdělil, že ho české úřady neinformovaly o mém zatčení, tak jak to bylo podle mezinárodního práva jejich povinností. Našli mě, protože moje dívka Kaylene opakovaně telefonovala na velvyslanectví a mé jméno jim bylo faxováno od organizace, zabývající se právy zadržených osob, která dostala informaci o tom, že jsem byl zatčen od jiného aktivisty, který měl ve vězeňském autobusu mobilní telefon. Česká policie, která byla stále rozmístěna po celém městě, mě tak vyděsila, že jsem okamžitě odjel metrem a autobusem na letiště. Do Bruselu už nic neletělo, nastoupil jsem tedy do prvního letadla do Paříže a pak jsem jel vlakem do Bruselu, kde mě v 5 hodin ráno vyzvedla má sestra. Po návratu do Belgie nemohu nyní spát, i když jsem naprosto vyčerpán. Při líčení svých zážitků propukám často v pláč.
(Příběh americké občanky S. H. - sepsáno vlastními slovy po návratu z ČR, zasláno OPH e-mailem, přeloženo z angličtiny, celé jméno a kontakt jsou OPH známy)
26. září v den zasedání MMF a Světové banky, jsem se připojila k protestům jako pokojný účastník a fotograf. Za úsvitu jsem se dověděla, že u Muzea dochází k nějakým konfliktům. Šla sem tam tedy fotografovat.
Dorazila jsem tam a viděla jsem, jak někteří lidé rozbíjejí výkladní skříň banky a jak na ně policie útočí slzným plynem. Běžela jsem postranní ulicí směrem k linii pořádkové policie. Policie učinila zátah z druhé strany a obklopila nás.
Ve 22.30 jsem byla obklíčena spolu s asi 100 civilisty v postranní ulici nedaleko Muzea. Po jednom vstupovali policisté do davu a zatýkali osoby tak, že jim dávali pouta a nakládali je do autobusu. Byla jsem svědkem toho, že byli mí přátelé také zatčeni (dvě jména jsou OPH známa). Tyto osoby byly po zatčení zbity. Těsně před zatčením vyšly z restaurace. Dostali jsme pouta a byli jsme nastrkáni do policejního autobusu, celkem tam bylo asi 35 lidí z celého světa. Přibližně v 0.00 hodin jsme přijeli na policejní stanici na předměstí Prahy. Byli jsme předvedeni na stanici po jednom a prohledáni. Policisté vyhodili mnoho mých osobních věcí - většinou telefonní čísla a mapy. Byla jsem donucena si sundat bižutérii. Policista ze mně strhl náhrdelník. Jeden stříbrný a druhý kožený s korály. Muži byli zamčeni ve velmi malé cele, kde si skoro vůbec nemohli sednout. Dívky byly odvedeny do větší místnosti s kovralem. Bylo nás devět dívek. Jedna byla Němka (jméno OPH známo), tři Angličanky (dvě jména jsou OPH známa), já, jedna Bosňanka, jedna Češka a ostatní si nepamatuju. V místnosti je strašná zima, tři okna jsou tam otevřen. Žádáme, aby byla okna uzavřena. Odmítnou to. Dívka z Německa to dál požaduje. Jeden policista ji strhne z židle. Má jeho policejní číslo. Jdu na záchod. Tentýž policista rozkopne dveře, když sedím na záchodě. Dívá se na mě. Berou nám otisky prstů. Pokoušejí se nás vyslýchat, ale nerozumím česky, tak odmítám podepsat. Jsem donucena podepsat své otisky prstů. Podepisuji je jiným rukopisem. Během celé této doby je s námi hrubě zacházeno. Například na mě křičí česky, nerozumím, tak do mě znova strkají. Po několika hodinách, kdy jsou naše případy "zpracovány", máme možnost asi dvě hodiny spát. Jsme probuzeni při východu slunce a není nám dál dovoleno. Někteří lidé spí v sedě, policie si toho nevšimla. Dostaneme dva kusy chleba s levným salámem (většina lidí to nemůže jíst, protože jsou vegetariáni) a hrnek vody. Čeští zadržení jsou propuštěni a jeden starší pán. Teď zůstáváme všichni mladí a nikdo z nás nemluví česky. Asi v jednu hodinu odpoledne jsme naloženi do policejního autobusu a odvezeni na místo na pokraji Prahy. Je to nedaleko tábora přívěsných vozíků pro cyklisty. Jsou tam vězeňské cely, je to obklopeno ostnatým drátem a uprostřed stojí jabloň.
Jsme rozděleni na tři skupiny. Dvě skupiny jsou odvedeny do cel. My jsme ponecháni venku. Jsme venku až asi do půl dvanácté v noci a mrzneme. Není nám dovoleno dostávat žádné jídlo. Jeden z nás si smí koupit jídlo. Každý sníme jednu housku. Přijíždějí dva vězni. Mluví česky. Chlapec udělá vtip. Policista ho kopne do obličeje. Jsou odvedeni do cely. Vidíme do cely zvnějšku. Chlapce bije a fackuje asi pět policistů. Jeho dívka je nucena se na to dívat. Je donucen sundat si košili. Stěžujeme a je nám nařízeno, abychom se otočili ke zdi. Už je nevidíme a nevíme, zda byli propuštěni. Policii se to, jak se zdá, velmi líbí. Policisté se smějí, pouštějí hudbu, vypadá to jako mejdan. Fotografují nás. Jeden slovenský mladík trochu překládá, co policisté říkají. Říkají, že nás mohou zadržet na čtvrt roku, říkají, že musíme sedět venku, neřeknou nám, kde jsme a říkají mé přítelkyni, že přimějí sociální služby, aby jí odebrala dítě. Máme hlad a žízeň. Policisté před námi jedí, pijí a kouří. Znovu nás fotografují.
Konečně asi o půlnoci je nám řečeno, abychom se shromáždili u svých zavazadel. Je taková tma, že nevidíme čísla policistů. Jsme donuceni po jednom procházet uličkou policistů a bijí nás obušky tak sině, že lidé padají na zem. Policisté se tomu smějí. Slyšíme, jak naši přátelé křičí bolestí a víme, že teď jsme na řadě my. Dívky nejsou bity tak silně jako muži. Mě jenom strkají sem a tam, chytají mě za krk a strkají do mě pendreky. Po celou dobu nám byl odmítnut anglický tlumočník. Když procházím uličkou policistů, křičí: "Odjeďte a nikdy se nevracejte!" Malá dívka z Bosny, která hodně pláče, dostane ránu na ruku a dostane hysterický záchvat. Uklidňujeme ji. Autobusem nás vezou k cizinecké policii, je tam asi 100 dalších vězňů. Ostatní nás vítají jásotem, když přicházíme, k znepokojení druhých policistů.
Asi 1 hodina ve středu v noci. Naše zavazadla jsou znovu prohledána. Filmy ve fotoaparátech jsou zničeny. Policie nemá žádný respekt k soukromému vlastnictví. Policista kopne do mého fotoaparátu. Policie rozbije videokameru mé přítelkyně. Chlapci a dívky jsou zadržováni odděleně. Dívky mají židle. Muži mají podlahu. Dostáváme k jídlu suchary - pro vegany je to nevhodné. Atmosféra je vzrušená, přátele se scházejí. Nejsme si vědomi, že máme před sebou dlouhou noc. Srovnáváme si podlitiny. Někteří lidé jsou odvezeni do nemocnice. Dva lidé mají zlomenou ruku, jeden člověk má pravděpodobně zlomeninu nosu, jeden má pravděpodobně zlomený prst, mnoho lidí má na tváři monokl a spoustu podlitin. Dál do nás strkají a zacházejí s námi hrubě. V malých skupinách nás odvádějí do vyššího patra a pak po jednom do malé místnosti. Musíme se před policistkami úplně svléknout donaha. Teď už hodně smrdíme. Znovu nám prohledávají tašky a cennosti jsou umístěny do obálky. Ta je nám odebrána. Znovu nám berou otisky prstů. Přítelkyni a mně odveze policie na nádraží, abychom si tam ze sejfu vyzvedli své pasy. Nesmíme mluvit a policisté nám hrozí obušky. Všichni jsou nacpáni a zamčeni do klece. Lidi si nemohou sednout. Nevejdeme se tam, tak s deseti dalšími sedíme venku. Lidé začínají pískat. Policista zvedne hasicí přístroj a hrozí ho spustit do klece. Naproti v chodbě je tlumočník. Je to první osoba, která s námi promluví anglicky. Říká lidem, co je napsáno v jejich výpovědích a žádá je, aby to podepsali. Upozorňuju je, že nemusejí. Tlumočník říká, že na příštím místě s námi bude zacházeno lépe. Jsem vybrána, policie žádá, abych podepsala výpověď, odmítám a tak mě naloží do dalšího autobusu. Vychází slunce. Jen tak tak to vidím z okénka v policejním autobusu. Dostanu vynadáno, že jsem se na to dívala. Je to tříhodinová cesta. Konečně se trochu vyspím. Přijíždíme do internačního tábora cizinecké policie. Kolem cel jsou velké ostnaté dráty a dál jsou podzimně zbarvené stromy. Když nás vykládají z autobusu, někteří zadržení skandují "mezinárodní solidarita"! Sarah ze Švédska propadne záchvatu paniky. Odvede ji dáma v bílém plášti a v masce. Její přítelkyni není dovoleno jít s ní. Dostane injekci něčeho do zadnice (neví, čeho). Naše tašky jsou prohledány a další předměty jsou umístěny do bílé obálky. Dělají si z nás legraci - chtějí na nás pasy (má je policie), pak se tomu smějí.
Dostaneme vězeňské uniformy a odvedou nás do sprchy. Znovu jsem donucena se svléknout donaha a prohledána (policistkou) a musím se sprchovat, zatímco se policistka dívá. Odvedou mě na celu s dvěma dívkami ze Švédska. Švédky konstatují, že jejich tisk a velvyslanectví bude vyvíjet velký tlak, aby byly jejich "děti propuštěny". Nedovedu si představit, že by tak reagovala Británie. Pozoruhodné, jak americké velvyslanectví reagovalo s naprostým nezájmem. Jsme požádáni, abychom podepsali výtisk svých práv. Je tam napsáno, že máme právo každý den na vycházku (kterou jsme neměli). Není tam ani zmínka o tom, že bychom měli právo si zatelefonovat anebo se spojit s právníkem. Podepisuji to falešným podpisem. Není nám dovoleno dostat papír a tužku. Zahajujeme hladovku, protože požadujeme právo telefonovat a právníka. Jsme odvezeni k lékaři. Znovu se musíme svléci na zdravotní prohlídku. Zaznamenávají mé podlitiny. Jednu mám na holeni, jednu na vnitřní straně pravé paže a jednu na vrchní straně pravé paže. Spím až do rána, ale uprostřed noci mě vzbudí odjíždějící autobus a lidé skandující "mezinárodní solidarita". Prý to odjížděli Španělé. Ráno mě probouzejí lidé mlácením do mříží. V poledne odjíždějí Švédové a Němci. Asi ve čtrnáct hodin nás odvedou do místnosti a žádají nás podepsat přiznání, že jsme ohrožovali veřejný pořádek. Odmítnu to podepsat. Je nám řečeno, že budeme vyhoštěni. Když se zeptám, z čeho jsem obviněna, odpovídají: "z ničeho". Znovu čekáme dlouhé hodiny na autobus. Při západu slunce nás odvážejí na hranici. Některým lidem je dovoleno vrátit se do Prahy na 24 hodin, jiní jedou rovnou na hranici. Není mi dovoleno zjistit, kam jedou mí přátelé. Asi v jednu hodinu jsme na hranici. Čekají tam na nás lékaři, jídlo, telefony, cigarety a vodka! Celkem nás fotografovali třikrát, prohledávali nám tašky čtyřikrát, dvakrát nám brali otisky prstů a třikrát jsme byli nuceni se svléknout donaha. Dvakrát nás prohledávali, jednou kvůli lékařské prohlídce. Celkem jsme byli zadržováni déle než 74 hodin. Během této doby nám nebylo dovoleno spojit se s právníkem, ani nám nebylo dovoleno telefonovat. Až druhého večera jsme hovořili s někým, kdo mluvil anglicky, neměl žádné pravomoce a nezůstal dlouho. Během prvních dvou dnů a prvních dvou noci jsme dostali k jídlu dva krajíce chleba, jednu housku a několik sucharů. Nikdy nám nikdo neřekl, kde jsme, kam jedeme, co se stane dál, kdy budeme propuštěni, kde jsou naši přátelé a jestli někdo vůbec ví, že jsme byli zadrženi.
Tento text je publikovám bez úprav tak, jak se dne 13.10. 2000 nacházel na stránce Občanských právních hlídek.