Globalizace kapitalismu

Počátky-historie-analýza-odpor

Předmluva k českému vydání

Zatímco pro česká média a české politiky je globalizace nezvratný, zcela přirozený proces, jako odliv či příliv, nebo jako střídání počasí, k pochopení podstaty globalizace nám ve skutečnosti předpověď počasí příliš nepomůže. Argumentace o nezvratitelnosti a přirozenosti globalizace se v celku prostým způsobem snaží “dokázat“ že protesty proti globalizaci jsou vlastně takovými protesty proti rozmarům počasí. A tak ti, kteří globalizace vyhovuje, a kteří z ní mají slušný prospěch vnucují těm, kteří na ní doplácejí, jen smíření a pasivitu. Existují ale lidé, eufemisticky označovaní za “odpůrce globalizace“, kteří se snaží čelit “nezvratitelnému“ procesu.

Redakční kolektiv anglického časopisu Do or Die , se pokusil o analýzu globalizace, která odmítá tvrzení o její přirozenosti, a její kořeny vidí v samotném ideologickém systému kapitalismu. Takže i závěr jejich eseje přináší poselství: globalizaci se má cenu vzepřít, ale bez odporu i proti kapitalismu to nepůjde.

Úvod

Tisíce lidí v ulicích City of London při “Karnevalu proti Kapitálu“; 50 000 bezzemků zaplavilo ulice Brasilie; v Nigérii 10 000 lidí při “Karnevalu utlačovaných“ zablokovalo Port Harcourt, aby protestovalo proti vykořisťování ropnými společnostmi; 200 000 v ulicích indického Hyderbaradu a street party, které simultánně probíhaly ve více než třiceti zemích světa, na kterých se podíleli desetitisíce lidí. Co spojuje tuto bezprecedentní novou alianci aktivistů ze Západu a Východu, ze Severu a Jihu? Tvrdí, že je spojuje odpor proti tomu, co nazývají “globalizací“. Každý den, čím dál tím více, slyšíme o tajemných institucích s podivnými názvy - WTO, MMF, SB, MAI. Říká se, že jejich rozhodnutí jsou nezměnitelná, říká se, že vládne trh. Tento akcelerující proces ohrazování, privatizování a vyvlastňování je nestoudnou snahou asimilovat každého do globální ekonomiky a pod přímou nadvládu kapitálu.

I. Co je to globalizace?

Globalizace se stala bete noire pro všechny sorty lidí – aktivisty i akademiky, reformisty i revolucionáře. V době, kdy znovuožívá nacionalismus, vidíme internacionalizaci boje. A přesto... vládne zmatek- zmatek ohledně našich úkolů, našich ideálů, našich metod a našich cílů. Zmatek, který by mohl být osudný- pokud propásneme svoji šanci, která se nám naskýtá. Možná, že další již nedostaneme. Žijeme v krizových časech. Proto se na následujících stránkách budeme zabývat pozadím globalizace, bojem proti ní a některými mystifikacemi a nedorozuměními, které ji obklopují.

V současnosti se objevuje trend odporu proti globalizaci, který se dal nachytat na pozměněnou verzi stejné iluze těch, kteří pro ní od ní trpí- tedy že to, k čemu dochází (přibližně již 20 let), je cosi nového a naprosto odlišného od toho, co předcházelo. Volný obchod, volný pohyb kapitálu, růst mezinárodních regulačních organizací a institucí, expanze nadnárodních korporací a vytváření jedné “globální“ kultury, tedy to, co se ztotožňuje s globalizací, je nové v tom smyslu, že tvoří nové formy organizací a struktur, ale v podstatě jsou pokračováním starého.

Kapitál byl vždycky globální. Kapitalistický systém je tím nejadaptabilnějším a nejnenasytnějším v historii. Od svého počátku se řídil potřebou neustále expandovat nebo zemřít; změny ke kterým došlo v nedávných letech jsou vyjádřením této potřeby. Globalizace je “horší“ v tom smyslu, že představuje pokus rozšířit a zintenzívnit záběr kapitálu, ale není horší, jak někteří naznačují, vzhledem k idealizované minulosti, kdy byl kapitalismus příjemný a lokální a kdy stát intervenoval, aby nás chránil před dopady trhu. Logika je v současnosti stejná, jako byla vždycky- vykořisťovat lidi a přírodu do takové míry, jak je to jen možné. Skutečnost, že v některých předchozích obdobných se toto vykořisťování mohlo odehrávat způsobem měkčím nebo demokratičtějším, nemění jeho hlavní povahu.

Abychom pochopili proces, který se stal známým jako globalizace, je nezbytné pochopit trajektorii poválečného kapitalismu. Když se na globalizaci podíváme v tomto kontextu, lze ji vidět nikoli jako oddělený fenomén, ale spíše jako důsledek krize zapříčiněné znovuoživením evropské a americké pracující třídy koncem 60.let a v letech 70.

II. 1945-1968: Restrukturalizace, integrace a růst

V roce 1945, s výjimkou jediné Ameriky, se průmyslové a rozvinuté země nacházely ve stavu obrovského ekonomického a materiálního chaosu- ve stavu, který se odrážel i na pracující třídě těchto zemí. V poválečném období se začal svět rozdělovat mezi dvě verze kapitalismu- americký a sovětský.(1) Stalinova Rudá armáda postupně podrobila východní Evropu takové variantě kapitalismu, která obsahovala ty nejhorší aspekty a přinesla trošku z těch sociálních výhod, které přispěly k tomu, že se život ve “vyspělých“ kapitalistických zemích stal o něco snesitelnější.

Spojené státy si zase jako sféru vlivu adoptovaly západní Evropu. Toto bipolární rozdělení Evropy mělo za následek “studenou válku“, období zmražených vztahů a domnělého ideologického boje mezi dvěmi velmocemi.(2) Každá z nich se předháněla, aby získala pokud možno co nejvíce “satelitních“ států a oblastí, které by sloužily jako nové trhy pro domácí ekonomiky velmocí a v nichž by se mohly vést války v zastoupení. Byla to de facto nová forma kolonializace, kterou preferovaly mocné státy, protože se do značné míry vyhnuly mrzutostem, které vznikají při správě území. Ty země, jejichž obyvatelé vzdorovaly nebo jejichž režimy nebyly dostatečně loajální, byly násilím vráceny do lůna “ochranné sféry vlivu“; a to buď zinscenovaným pučem nebo prostou invazí (např. Brazílie, Maďarsko, Československo, Jižní Vietnam, Chile, Afghanistán atd.). Úpadek starých koloniálních mocností otevřel ve světě obrovské prostory pro nadvládu nových pánů (jak domácích, tak zahraničních), kteří byli neméně tak brutální, jako odcházející imperialisti a stejně tak dychtiví používat obyvatelstvo svých zemí jako levnou pracovní sílu ve prospěch kapitálu.

Ekonomiky studené války

Na Západě jednotlivé státy a kapitalistické podniky měly, vedle skutečné materiální obnovy válkou zničených zemí, ještě dvojí úkol. Ten první - zajistit ekonomický růst, který spočíval na “diplomatické rekonstrukci mezinárodního obchodu a systémů splácení, který by usnadnil mezinárodní směnu a zabezpečil pravidelný dovoz základního zboží a nerostných surovin.“(3) Tento první cíl byl splněn do značné míry na rozkaz Spojených států a Británie, která jednala jako její “mladší partner“- a toto spojení od té doby trvá. A druhý úkol spočíval v tom, že bylo nutné potlačit třídní boj, aby již nedocházelo k masovému sociálnímu konfliktu, jak se to stalo v důsledku I.světové války.

Tím, že rozdělily Evropu a zbytek světa mezi sebe a SSSR, “...se Spojené státy snažily zorganizovat západní kapitalismus okolo nových mezinárodních ekonomických a politických struktur, které by zajistily rychlou akumulaci amerického kapitálu“.(4) Nicméně americký kapitál byl závislý na znovuzavedení globálního oběhu akumulace a na restauraci míry vyváženosti pokud jde o výrobu a obchod, tzn. obnovu těch ekonomik, které byly válkou zničeny, zejména Západního Německa a Japonska. V Evropě se toho dosáhlo prostřednictvím Marshallova plánu, finanční pomocí jež měla za cíl “zvýšit životní úroveň, aby se tak čelilo pokušení komunismu.“(5)

Prvním výsledkem této potřeby restaurovat průmyslové ekonomiky zničené válkou byla dohoda v Bretton Woods, která ustanovila pevné kurzy měn s předem určenými hranicemi. Kurzy se stanovily ve vztahu k hodnotě dolaru, který sám byl oceněn v paritě ke zlatu (teoreticky, dolar byl směnitelný za zlato). Dolar plnil funkci jak národní, tak i mezinárodní měny a, aby systém fungoval, jeho hodnota se musela udržovat. Tudíž celý systém byl závislý na tom, aby Spojené státy určovaly značný obchodní přebytek (tedy, aby vyvážely více, než dovážejí), což umožňovalo aby byl dolar formou úvěru poskytován jiným zemím, které za něj nakupovaly zboží vyrobené ve Spojených státech.(6)

Podobně jako další aspekty poválečného vyrovnání to znamenalo konkrétní spojení mezi vykořisťováním pracujících (tj.množstvím vyrobené hodnoty) a množstvím peněžního kapitálu v oběhu. V posledních letech se zdálo, že toto spojení již není pravidlem, protože finanční kapitál v porovnání s výrobou, obrovsky vzrostl (Velká Británie to zjistila, když libra byla při “černém pondělku“ 16.března 1992 přinucena opustit ERM), ve skutečnosti je ale toto spojení stále důležité, protože podstata kapitalismu stále spočívá na námezdní práci.

Krátce po prosazení brettonwoodské dohody následovalo vytvoření množství doprovodných institucí a dohod, které měla pomáhat a hlídat podmínky dohody. Mezi tyto instituce patřily dnes známé Mezinárodní měnový fond (MMF), Světová banka (SB) a Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT). MMF byl původně založen proto, aby chránil brettonwoodský systém před útoky spekulantů a před nerovnováhou krátkodobých pochodů poskytováním půjček vládám, které jsou v nouzi, aby mohly podpořit své měny na zahraničních burzách. Cílem Světové banky bylo poskytovat vládám dlouhodobé půjčky nutné pro rozvoj a rekonstrukci jejich ekonomik, tak aby neměly žádnou výmluvu pro neúčast v konkurenci na světovém trhu.

Otevření národních ekonomik jednotlivých států “volnému obchodu“ bylo ostatně také hlavním záměrem Spojených států. Světová deprese 30.let, po níž následovala II.světová válka, měla za následek vytváření obchodních bariér. Poté, co se světová ekonomika znovu zotavila, začaly být tyto obchodní bariéry odstraňovány prostřednictvím obchodních dohod pod hlavičkou GATT. Současný růst obchodní integrace je dokončením procesu, jehož úkolem bylo získat to, co se předtím ztratilo- znovu dosáhnout předchozí jednoty, ale tentokrát samozřejmě, díky růstu globální ekonomiky, na masové úrovni.

Sociální demokracie a keynesiánství

Nicméně opětné nastolení akumulace globálního a národního kapitálu a z toho plynoucí dvacetileté období ekonomického boomu by se nemohlo uskutečnit bez prosazení základních a konkrétních forem sociálních a politických organizací, která restaurovaly domácí stabilitu. Byly jimi- alespoň na Západě- sociální demokracie a keynesiánské řízení ekonomiky a plánování. Je důležité poznamenat, že existovaly v kontextu globální ekonomiky a ne na oddělených národních základech. Tyto “sociální formy“ dominovaly v “rozvinutých“ kapitalistických společnostech a koncem 60.let se začaly hroutit. Jejich ústup a narůstající neúčinnost jakožto prostředku řízení vzhledem k masivnímu třídnímu boji a s ním spojených strukturálních chyb, což vyústilo ve velké krize 70.let, je nejspíše hlavním důvodem stavu, v němž se dnes kapitalismus nalézá.

Zmatek, do něhož upadla poválečná evropská pracující třída, znamenal že byla přinucena vstoupit do tzv. “třídního kompromisu“. To v podstatě znamenalo, že se vzdala jednoty a masového boje, alespoň dočasně, a za to měla v jednotlivých státech svoji reprezentaci v podobě sociální demokracie. Sociální demokracii lze definovat jako zástupce pracující třídy, jako zástupce práce u kapitálu a státu- politicky, prostřednictvím sociálně demokratických stran a ekonomicky, prostřednictvím odborů. V praxi to znamenalo různé úrovně jednání mezi odbory, vládami a zaměstnavateli za účelem ekonomického plánování a koordinace sociální politiky.

Národní stát získal v poválečném období nový význam, protože se ujal role organizování, udržování a hlídání nového třídního kompromisu. Ačkoli, podle některých, je stát podroben “vládě korporací“, role národního státu v organizování, udržování a hlídání pracovní síly zůstává nezměněná. Změnily se jen formy, kterými se to provádí; například zlomením a “restrukturováním“ zabarikádovaných sektorů pracující třídy, namísto jejich předchozího uspokojování nebo vnucováním a povzbuzováním podrobenosti pracujících.

Kapitalistický rozvoj se zkonsolidoval okolo rozličných národních ekonomik, které se těšily různému stupni autonomie ve smyslu ekonomických cyklů. Lišily se také tím, do jaké míry se podařilo začlenit pracující třídu do státního plánování. Byl to příklad taktiky rozděl a panuj, takže se dělaly ústupky národním pracujícím třídám v protikladu k pracující třídě jako celku. To umožnilo, aby se evokovala “obrana národních zájmů“, která je nutná jako částečná bariéra proti internacionalistickým tendencím mezi některými pracujícími; například dokeři mají dlouhou tradici mezinárodní solidarity a vzájemné podpory, jak jsme to mohli nedávno vidět i při stávce liverpoolských dokerů.(7)

Zatímco pracující třída se stala poměrně nejednotnou, v žádném případě to neplatí pro kapitalisty. Ačkoli různé sektory kapitalistického systému mají po většinu času protichůdné vztahy, v tom smyslu že všichni sledují svůj zisk, když jde do tuhého jejich jednotu to nijak nepodrývá. Lze říci, že v poválečném období, byl kapitalismus globálnější a jednotnější, než kdykoli předtím a to díky dominantnímu postavení Spojených států a díky skutečné hegemonii dolaru jako světové měny.

Pro pracující třídu měla sociální demokracie praktickou důležitost v tom, že poskytovala určitý rámec, prostřednictvím něhož bylo možné na kapitálu požadovat ústupky a některých i na národní úrovni dosáhnout. Cenou za tento předem dohodnutý výsledek bylo, že namísto pracující třídy jakožto autonomní síly stojící proti kapitalismu, “mohly být aspirace a požadavky pracující třídy zapřaženy jako motor akumulace kapitálu“(8), to jest výměnou za úpravy ve zdravotní péči, bydlení, vzdělání a sociálním zajištění se pracující třída vzdala kontroly nad výrobou a přijala fordistickou transakci“.

Zavedla se tak pásová výroba, odstranila se potřeba vysoce dovedných dělníků a zmizelo jakékoli přímé spojení k tomu co vyrábějí. Stupňováním vykořisťování pracovní síly vzrostla produktivita i produkce, což také umožnilo, aby stouply jak mzdy tak i zisky, takže stoupající poptávka pohltila i nárůst ve výrobě. Fordismus byl systém založený na masové výrobě a masové spotřebě. Byl založen na předpokladu nevyslovené rovnováhy mezi narůstajícím odcizením a nudou v práci a narůstající spotřebou během “volného“ času- nespokojenost se proměnila na požadavek. Neustále narůstající míra vykořisťování střídavě rozšiřovala množství kapitálu v oběhu a umožňovala růst finančního kapitálu a boom v poskytování úvěrů a půjček.

Keynesiánský stát byl nedílnou součástí tohoto procesu. Podpořil Fordimus prostřednictvím toho, co ekonomové nazývají “inflací řízenou poptávkou“, udržováním rostoucí poptávky prostřednictvím “deficitního financování“- státní výdaje založené na úvěru. Ten měl být zaplacen výnosy z budoucího vykořisťování. Na národní úrovni to probíhalo formou garantované plné zaměstnanosti, růstem a sociálními výdaji. Globálně, “centrem keynesiánské řízené poptávky byla regulace mezinárodního toku kapitálu, prostřednictvím brettonwoodského systému pevných kurzů měn; regulací mezinárodního deficitního financování poptávky na světovém trhu, na základě inflační nabídky dolaru z dominantní ekonomiky Spojených států zbytku světa.“(9) Byl to v podstatě systém globálního “účetnictví“, které alternovalo mezi inflační podporou domácího ekonomického růstu a deflačním tlakem na něj. Podstatou keynesiánské řízené poptávky bylo zadlužení budoucnosti, která má platit za přítomnost, nedostatek, který byl jeho zkázou.

Dekolonizací k “Zelené revoluci“

Situace mimo “rozvinuté“ kapitalistické země byla naprosto odlišná. Poválečná léta charakterizoval především krvavý národně-osvobozenecký boj proti starým koloniálním velmocem- zejména proti Británii, Francii, ale také Belgii (v Belgickém Kongu) a Portugalsku (v Angole). Národněosvobozenecké boje proti Francii v Alžírsku a ve Vietnamu byly obzvláště zuřivé a měly za následek to, že Francie se po sérii vojenských a politických neúspěších, z obou kolonií stáhla. V Alžírsku stejně jako v ostatních zemích, všeobecný rozvrat otevřel prostor pro pokrokovější (ačkoli většinou ne zcela revoluční) sociální hnutí, která byla jak proti koloniální nadvládě, tak i proti nacionalistům, kteří čekali na svoji příležitost.

Bohužel, hlavním a přetrvávajícím výsledkem dekolonizace bylo otevření nových obrovských trhů a příležitost pro vyšší a efektivnější vykořisťování. Ačkoli za koloniální vlády probíhalo vykořisťování otevřeně, v obrovské míře, nedošlo k pokusu integrovat lidi z těchto zemí do kapitalistického způsobu výroby- udělat z nich námezdně pracující. Těžební průmysl, jako třeba doly nebo těžba ropy, již v zemích Třetí světa dlouhou dobu působil, ale tyto podniky k tomu aby fungovaly nutně nevyžadovaly zavedení nových vztahů.

Proces, během něhož se rolníci “Třetího světa“ stali proletáři, je určitým způsobem velmi podobný rozvoji kapitalismu v západních zemích. Nezbytnými prvními kroky jsou kapitalizace zemědělství prostřednictvím ohražování obecní půdy, mechanizace produkce potravin a produkce potravinového přebytku k nakrmení dělníků, kteří již nadále nejsou schopni produkovat své vlastní prostředky obživy. Urbanizace a vytvoření “rezervní pracovní armády“ z těch, kteří byli nuceni opustit půdu, jsou poté dalšími kroky při rozvoji kapitalismu.

Jeden z prvních a nejvýznamnějších kapitalistických nájezdů na země “Třetího světa“ byl proveden v oblasti zemědělství- tzv. “Zelená revoluce“. V roce 1965 laboratoř na Filipínách vypustila první komerčně rentabilní vysoce výnosnou odrůdu rýže (HYV). Cílem bylo rychle zvýšit potravinovou produkci v době, kdy se očekávalo, že poptávka vytvořená růstem populace převýší nabídku v některých oblastech světa, například v Indii a na Filipínách (ačkoli podobně jako v případě současného nedostatku potravin, příčinou jsou jiné faktory, než nedostatek výrobních kapacit; dokonce i uprostřed hladomoru, pěstovala Etiopie tabák a kávu pro vývoz na Západ). Přestože “zelená revoluce“ byla popisována jako technologický fígl na vyřešení problému s potravinami, ve skutečnosti pracovala přesně proti těm lidem, kterým měla údajně pomoci. Jako je tomu se všemi technologiemi, které vyvinul kapitalismus, nefungovala pouze na technické úrovni; aktivně měnila sociální vztahy mezi zemědělskými producenty a otevřela cestu pro další “rozvoj“ a vykořisťování.

Nové odrůdy pšenice a rýže nebyly dostupné všem zemědělcům a ani ve všech oblastech. Vyžadovaly intenzivní zavlažování a úrodnou půdu a byly dostupné jen pro bohaté zemědělce, kteří měli, v daných oblastech, politické konexe. Tyto nové odrůdy vyžadovaly také dodatečné investice, jako třeba hnojiva, pesticidy nebo samotné osivo, což znamenalo, že rolníci, kteří farmařili na tradičních malých hospodářstvích z toho byly vyloučeni. Tato nová forma produkce, také upřednostňovala mechanizaci a ekonomiku v takovém měřítku, které umožnilo majitelům půdy, aby zredukovali počty svých zaměstnanců. Tito majitelé půdy tak mohli vyhnat z půdy velké množství lidí, kteří poté co byli zbaveni své nezávislosti v produkci potravy, putovali do měst, kde nově fromovali pracovní trhy. Nové odrůdy plodin se nemohly pěstovat pomocí tradičních metod, takže jejich úspěch byl naprosto závislý na produktech dodávaných západními obchodními korporacemi.

“Zelená revoluce“ byla jen jedním z řady příkladů v pokračujícím procesu vykořisťování, které provádějí západní obchodní korporace a domácí vládci. V současnosti, v kontextu růstu biotechnologií, nabírá tato “zelená revoluce“ opět na výzanmu. Argumenty a kampaně pro a proti jsou tak podobné, že by se dalo říci, že se opakuje to co se odehrálo před třiceti lety.

III. 1968-1979: Třídní boj, krize a dluh

Akademici, včetně těch kteří o globalizaci nedávno psali, jako třeba David Korten nebo Gerry Mander (11) se dívají na konec keynesiánství a dalších institucionálních programů (jejichž výsledek nazývají globalizací), jako na výsledek “strukturálních chyb“ (jako nerovnováha směnných kursů) v kapitalistickém systému. Zastávají tak pozici, známou jako “objektivismus“, který si nevšímá nebo přímo záměrně ignoruje rozhodující roly, kterou hrají lidská a ještě spíše třídní intervence a konflikt v historii. Jejich analýzy jsou bezpochyby zčásti pravdivé, ale představují jen velice dílčí pohled.

Růst světového obchodu během 60.let s sebou přinesl obrovský nárůst obchodovaného mezinárodního finančního kapitálu a rozvoj globálních kapitálových trhů. Obzvláště rozmach eurodolarových trhů signalizoval, že institucionální programy, jakým byli brettonwoodské instituce, které spojily a nasměrovaly mezinárodní oběh peněz do akumulace národního kapitálu (průmyslu), se vyčerpaly. Zotavení dalších kapitalistických ekonomik mělo za následek relativní pokles ekonomické nadvlády Spojených států. Dolar, který byl dříve repatriován výměnou za americké zboží se ve stále větší míře přesunoval do rezerv evropských bank. Tyto rezervy se pak používaly jako zdroje pro úvěry jak veřejným institucím, tak soukromému kapitálu. V roce 1969 zahraniční země držely 40 miliard dolarů- množství, které několikrát přesahovalo zlaté rezervy Spojených států. Základy Bretton Woods tak byly drsně podkopány.(12)

Ale byly to boje nové generace poválečného proletariátu, které vedly k tomu, že se napětí prolomilo.

Tato nová generace, která se zformovala v kontextu poválečného urovnání a fordistické pásové výroby, s sebou přinesla nové požadavky a nové aspirace, které vyjádřila dvěma hlavními způsoby: na jedné straně ždímáním všeho, co mohli ze šéfů a státu, ohledně mzdových ústupků a zvyšování veřejných výdajů, dostat- požadavky, které musely být splněny, aby se udržel status quo a odvrátily se tak požadavky mnohem radikálnější. Na druhé straně, třídní konflikt, který se znovu objevil, se neomezil pouze na otázky stupně kontroly na pracovišti; druhá strana obecně vyjádřila své odmítnutí práce a kapitalistických sociálních vztahů. Nespokojenost se životem v továrně a kanceláři s sebou přinesla mnohem generalizovanější odmítnutí, které se v žádném případě neomezovalo na pracující; ostatní proletáři (jako nezaměstnaní a ženy v domácnosti), nespokojenci a studenti, ti všichni se chopili příležitosti využít relativně slabé pozice, v které se tehdy kapitalismus nacházel.

Odmítnutí práce

Celosvětová vlna stávek, nepokojů a masových sociálních otřesů, z nichž některé otevřeně konfrontovaly stát a odbory, měla za následek, že se kapitalistický svět potácel pod velkým tlakem. Byla to pro něj krvavá rána, ale nikoli rána smrtelná, jak ukázaly události následujících 70.let. Spojené státy vedle masových nepokojů ve městech, při kterých hořel Watts, Newark, Detroit a další velká města, zasáhlo také studentské a protiválečné hnutí, hnutí za občanská práva a černošské hnutí. Další povstání, která propukla v Jihovýchodní Asii a Latinské Americe, měla často pochybný politický obsah, nicméně vyjadřovala tehdejší dobu.

Nejznámějším evropským příkladem je skoro-revoluce v květnu 1968 ve Francii, kde se milióny pracujících, studentů a dalších proletářů spojily na krátkou, ale intenzivní chvíli masového boje. Nicméně francouzský květen představuje jen malou část obrázku; například velice významné, ale méně známé boje probíhaly po celá 70.léta. Italský “Horký podzim“ 1969 předznamenal začátek desetiletí bojů. Mnozí stávkující a rebelové se účastnili v aktivitách, které přesahovali přerušování práce či obsazení továrny. Zatímco v roce 1971 polští stávkující převzali plynárenské a dopravní služby, tak v Itálii “squatting“, “sociální stávky“ řidičů autobusů, nemocničního personálu a pokladních v supermarketech a zajišťovali bezplatnou dopravu, zdravotní péči a potraviny, pracovníci v elektrárnách zase přerušili dodávky elektřiny byrokratům, podnikům a tisícům dalších institucí(13). Události ukázaly rozsah, v kterém bylo odmítnuto tupé donucování a izolace kapitalistickými sociálními vztahy. Někdy to mělo formu gesta, které směřovalo k něčemu lepšímu, ale častěji to bylo odmítnutí- všechno se dostalo pod palbu kritiky, ale nedostatek skutečných pokusů transformovat společnost dal zpětný impuls kapitálu, takže revoluční vlna začala ustupovat. “Radikálové rozvrátili společenskou logiku, ale neposunuli ji dál.“(14)

Kapitál se dává na útěk

Tlak na zisk z neustále rostoucích mzdových požadavků, stávek a nahodilých zastavení práce znamenal, že kapitalisté museli nalézt jiná řešení, než byla ta dosavadní- keynesiánství a “řízená poptávka“. Odpověď se našla v restrukruralizaci. V již dlouho etablovaném průmyslu, se manažment pokusil, prostřednictvím reorganizace, jako byla třeba decentralizace, a zaváděním automatizace, omezit vliv pracujících na výrobní proces. Restrukturalizace se používalo k útoku na staré “dělnické pevnosti“ jako byl Detroit, Renault-Billancourt, Alsasko, Porýní atd. Mezníkem v tomto procesu byl obrat v rovnováze sil v italské automobilce Fiat, kterou řadu let trápily neustálé stávky, masová shromáždění a absentérismus v turínské továrně. Za druhé, se rozvinula nová průmyslová odvětví, jako elektronický průmysl, informační technologie a “sektor služeb“. Nové pracovní vztahy se v těchto průmyslových odvětvích mohly ustavit poměrně lehce, protože bylo možné obejít většinu tradičních sektorů pracující třídy. Zatřetí, kapitál “se dal na útěk“ do Třetího světa, kde byla pracovní síla a nerostné zdroje hojné a levné.

S tím, jak krize a problémy v industrializovaných oblastech nabraly na rychlosti, tento pohyb do Třetího světa se čím dál tím více jevil jako atraktivní řešení, do značné míry díky té skutečnosti, že to bylo poměrně rychlé řešení. Jiné taktiky vhodné k tomu, aby se oslabil odpor a mohl narůstat zisk, totiž vyžadovaly dlouhodobé úsilí.

Po celá 70.léta proudil kapitál do určitých oblastí Třetího světa, jako byla Brazílie, Mexiko nebo Jižní Korea, a vytvářel to, co vešlo ve známost jako Nově industrializované země (NICs). Tento proces značně urychlilo čtyřnásobné zdražení nafty v roce 1974 jejími největšími producenty, zeměmi OPEC (15), které “... posloužilo k odlivu obrovských sum kapitálu z průmyslu, který byl vázán na různé euroatlantické národní ekonomiky do rukou bank a mezinárodních finančních kruhů, které nebyly vázány prakticky žádnou věrností vůči nějakému národnímu státu.“(16)

Tento odliv je ideální pro kapitál, ale ten nemůže sám o sobě růst, pokud není “zakotven“ v nějaké konkrétní podobě- nemůže existovat bez námezdně pracujících, kteří produkují jak hmotné, tak i nehmotné věci. Kapitál nikdy nemůže natrvalo uniknout ze svých vlastních rozporů: kamkoli se přesune, tam vytváří pracující, kteří mají tendence dělat problémy, například požadovat vyšší mzdy a za ně stávkovat.

Nastala doby, kdy NIC´s země, a na menší úrovni i celý Třetí svět, začaly akumulovat obrovské dluhy. Příliv kapitálu byl zejména v podobě půjček nebo výrobních zařízení (např. továren, dolů) vlastněných korporacemi, které měly sídla na severní polokouli. Půjčkami se financovaly zejména prestižní projekty, které pro většinu obyvatel neměly prakticky žádný přínos- anebo plynuly přímo do kapes vládnoucích tříd.

Nicméně, tento pokus, kdy se kapitál pokusil uniknout před svým nepřítelem na (pro něj) příznivější terén, překazil stěžejní rozpor- akumulace v NIC´s zemích byla závislá na neustálém ekonomickém růstu na Západě (který zůstal nejdůležitější oblastí). Ekonomiky západních zemí byly podkopávány současně na dvou frontách: jednak “odliv kapitálu“ nabyl takových rozměrů, že v zemích, že v některých zemích, např. v Británii to nabylo forem skutečných “investičních stávek“ a vedle toho, kapitál nebyl schopen krotit mzdové požadavky.

Příčiny zadlužení

Koncem 70.let byla schopnost Západu udržet všeobecnou rentabilitu a ekonomický růst podkopána do takové míry, že se všechny ekonomiky západních zemí dostaly do recese, kterou nevyhnutelně doprovázel s tím spojený pokles světového obchodu. Antiinflační politika, zacílená na kontrolu růstu mezd, nebyla příliš efektivní. A tak na konci 70.let takové kapitalistické plánovací instituce, jakou je například Mezinárodní měnový fond, požadovaly urychlenou celosvětovou koordinaci opatření zaměřených proti inflaci. Tato opatření zahrnovala “nedostatek peněz“ (kontrolu nad nabídkou peněz prostřednictvím vysoké úrokové míry, která snížila přístupnost úvěrů a zapříčinila snížení poměru zadlužení k hrubému domácímu produktu) a škrty v sociálních výdajích a spolu s nimi i rozbití “strukturální nepřizpůsobivosti“ na trzích práce- tedy např. omezení role odborů.(17) Jak to bývá v ekonomice obvyklé, otřepané jazykové fráze, které nemají žádný vztah k realitě, o které mluví.

Tato politika, která vešla ve známost pod pojmem “monetarismus“ (později vágně označovaná jako “Thatcherismus“ nebo “Reaganomika“) a jenž přijala za své největší světová ekonomika-Spojené státy, vyústila ve světovou recesi a ostrý nárůst úrokových sazeb, které odstartovaly krizi ze zadlužení.

Množství vlád zemí Třetího světa si intenzívně půjčovalo od největší bank a dalších půjčovatelů, včetně Světové banky, aby financovalo rychlý “rozvoj“ a industrializaci, což vedlo k jejich obrovskému zadlužení. V důsledku toho, když stoupla úroková míra a naopak poklesla hodnota a objem exportu, pomocí kterého splácely dluh, nebyly zadlužené země schopny dluh splácet. V roce 1981 pohrozila mexická vláda prodlením svých splátek dluhu, čímž odstartovala “krizi zadlužení zemí Třetího světa“. Tato krize naznačila možný naprostý kolaps mezinárodního bankovního systému, ke kterému nedošlo jen díky intervenci Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, podpořených největšími průmyslovými velmocemi.

Ačkoli pokus vyzrát nad pracující třídou v průmyslových zemích pomocí odlivu kapitálu se, díky svým vlastním rozporům, zcela nepodařil, “posloužil k tomu, že globální finanční kapitál prosadil novou ekonomickou realitu a položil základ pro další rozvoj kapitálu v průmyslových zemích, který se restrukturalizoval na úkor pracující trídy“.(18) Z povaha krize a recese bylo stále více zřejmé, že ekonomická politika se musí slučovat s požadavky globálního finančního kapitálu.

IV. 80.léta- porážka, bída a monetarismus

Krize ze zadlužení měla dvojí výsledek. Zaprvé, zadlužené země ve Třetím světě byly Mezinárodním měnovým fondem donuceny přijmout programy strukturálních úprav (SAPs), jako prostředek k “záchraně“ svých ekonomik, aby nadále mohly splácet dluhy. Zadruhé, v průmyslových zemích, začaly jednotlivé vlády měnit svoji ekonomickou politiku. Hromadně opouštěly kenyseiánství a ve snaze přitáhnout zahraniční investice přecházely na monetarismus a zvyšovaly úrokové sazby a prováděly protiinflační ekonomickou politiku. Ve skutečnosti tato protiinflační ekonomická politika znamenala rostoucí koncentrovaný útok na vymoženosti, které si v minulosti vydobyla pracující třída- znamenala prosazení úsporných programů. Všechny vlády, ať konzervativní nebo socialistické, byly přinuceny jednat tak, aby udržely mzdy dole, aby osekávaly veřejné, sociální výdaje (sociální péče, zdravotnictví, služby atd.). Zároveň s tím, se vyměnila strategie “nedostatkových peněz“ za expanzi úvěrů- socializace dluhu namísto jeho vymýcení. Tím, že se některé části pracující třídy integrovaly prostřednictvím konjunkturou udržitelných úvěrů, “podařilo se rozklížit homogenní odpor proti úsporným opatřením na globální úrovni. Tato konjunktura udržitelných úvěrů posloužila při kooptování částí pracující třídy do projektu prosperity (pro některé), jakožto neutralizující agent.(19)

Strategie, v níž se používalo odborů k pacifikaci pracující třídy, se zanedlouho nahradila přímou konfrontací. Thatcherová a Reagan byli hlavními představiteli této politiky, protože na tuto konfrontační politiku měli dostatečně silnou pozici. Jak ve Velké Británii, tak i ve Spojených státech, do značné míry odbory zkrotly a potlačily bojovnost pracující třídy, ale tím také souběžně podkopaly svůj raison d´etre, jakožto zprostředkovatelů této bojovnosti, která byla tak oslabena. V Británii, vztah mezi labouristickou vládou let 70. a odbory charakterizovalo přirovnání na “pivo a sendvič v čísle 10“. Přese svoji potřebu udržet si roly zprostředkovatelů (a moderátorů), odbory neměly tolik prozíravosti, aby předvídaly ztrátu politického vlivu, o který přišly, když byl v roce 1979 z funkce vyhozen James Callaghan a předešlé přátelské období nahradilo nesmiřitelné nepřátelství. Nebyla to tak odborová byrokracie, kdo musel nést plnou tíhu pokusů prosadit nezaměstnanost a úsporné programy.

Útok na ty nejpevnější sektory pracující třídy okamžitě nabral na intenzitě; dlouhé, kruté a prohrané bitvy vybojovali nejdříve oceláři, pak horníci a tiskaři. Hornická stávka v roce 1984 byla zlomovým bodem v tom smyslu, že horníci byli tradičně nejsilnější částí pracující třídy ve Velké Británii - jejich masová stávka v roce 1974 zapříčinila pád konzervativní vlády. Ačkoli se vlády v ostatních průmyslových zemích pokoušely dělat totéž, nedosáhly takových úspěchů. Postrádaly sílu Thacherismu, protože si nemohly dovolit obětovat průmyslu v takové míře, jako Británie. Ta si to mohla dovolit také jen díky síle a významu svého finančního sektoru. Lze to vidět na příkladu relativního nedostatku kolektivního třídního boje v zemi, ve srovnání s Francií.

Monetaristická ideologie slibovala, že “odstraní hranice států“ a přinese svobodu a prosperitu všem. Nicméně realita byla naprosto jiná. Deregulace v některých oblastech ekonomiky nedoprovázel všeobecný ústup v jiných oblastech života kontrolovaných státem- ve skutečnosti opak byl pravdou. “Svobodná“ ekonomika vyžaduje posilování státu, protože potřebuje obranu proti neklidu, který zbídačováním vyprovokovala a potřebuje jej i k jakémusi znovuvnucení práce. Ve Spojených státech, restrukuturalizaci, obrovské škrty v sociální oblasti a vnucení workfare na národní bázi doprovázel obrovský nárůst počtu uvězněných, zákony “třikrát a dost“ a 100 000 nových policistů. Tento aspekt globalizace někteří její kritici přehlížejí, když naříkají nad zdánlivou ztrátou státní suverenity ve prospěch korporací.

Strukturální úpravy: globální Chile

Na krizi ze zadlužení existují dva pohledy a oba se shodují na tom, že krize je hrozbou nebo překážkou kapitalistickému rozvoji. Pravice vidí tuto krizi jako potencionální ohrožení mezinárodního bankovního systému a “stabilního růstu“ věřitelských zemí, způsobeného prodlením splátek zadlužených zemí; odtud potřeba restriktivních programů MMF, které mají zajistit, aby byly tyto zadlužené země schopny “platit“. Levice vidí krizi a její pravicová řešení jako hlavní překážku rozvoje ekonomik zemí Třetího světa.(21) Volba mezi tvrdou a měkkou verzí kapitalismu by nebyla vůbec žádnou volbou, pokud by vůbec možnost této volby existovala. Fakt, že živobytí v některých částech světa není tak tvrdé, jako v jiných, neznamená že je možné přeorientovat kapitalismus, pomocí dobře míněných liberálních návrhů nebo kampaní a zvětšením “demokarcie“, “lepším“ směrem.(22) Krize ze zadlužení je výsledkem toho, co byl kapitalismus v odpovědi na proletářský odpor, přinucen udělat, aby udržel svoji neustálou potřebu po růstu, expanzi a akumulaci; krizi použil kapitalismus jako “klíčový nástroj“ při “posouvání rovnováhy sil ve svůj prospěch na obou pólech dlužnických vztahů.“ (23)

Ačkoli pracující na Západě trpí represemi a strádáním, osud pracující třídy ve Třetím světě je mnohem horší. Výsledkem krize ze zadlužení bylo (a stále je) vnucování SAP´s, především v těch zemích, jako je třeba Mexiko, které pohrozily prodlením splátek svých půjček a postupně se tyto strukturální úpravy rozšiřují na všechny země v Jižní a Střední Americe, Africe, Východní Evropě a Asii.

Programy strukturálních úprav (SAP´s) vypracovaly MMF a SB jako prostředek k redukci inflace, který má vést k příznivé platební bilanci, redukci vládního dluhu a k zeefektivnění domácího průmyslu a k větší produktivitě pracujících. Prohlašovalo se, že tyto programy nevyhnutelně povedou ke snížení mezinárodního dluhu a jejich přijetí se vyžadovalo jako předpoklad dalších půjček nebo změn termínů splátek.

Konkrétní opatření, z kterých se programy strukturálních úprav skládají, si v podstatě berou příklad z receptu monetaristické ekonoma Miltona Friedmana pro post-Allendovskou Chile, po Pinochetově puči v roce 1973. Opatření zahrnují liberalizaci obchodu; konec kapitálové kontroly a podporu “volným podnikatelským zónám“ nebo “exportním zpracovatelským zónám“ (např. “maquiladores v severním Mexiku), které garantují příznivé finanční podmínky, využití místní infrastruktury a velké množství levné pracovní síly. SAP´s také prosazují volnou směnitelnost národní měny, redukci státního rozpočtu a nezaměstnanost, skoncování s dotacemi na vzdělání, zdravotnictví a základní zboží a privatizaci státních podniků.(24)

Vlády zemí Třetího světa jsou bezmocné vůči požadavkům globálního finančního kapitálu a spíše jsou závislé na jeho pomoci, aby byly schopny čelit svým vlastním obyvatelům.

Strukturální úpravy (a v menší míře ekonomický “rozvoj“ obecně) si vyžadují vnitřní represe. V Chile stály životy několika tisíců pracujících. Zákazy studentských organizací, represe proti odborům a zvyšování vnitřních bezpečnostních sil se stávají nezbytnými opatřeními. V Nigérii je za sabotáž při těžbě ropy trest smrti.

Samozřejmě ti, na něž tato opatření dopadají, je nepřijali jen tak - odpor je trvalý a neustále pokračuje. Masové nepokoje, vzpoury a povstání jsou endemické, nicméně na Západě se o nich média nezmiňují. V květnu a červnu roku 1989, v té samé době, kdy byli na Náměstí nebeského klidu k naprostému zděšení Západu zmasakrováni čínští studenti, srovnatelný počet lidí zabili nigerijské bezpečnostní síly při nepokojích v Lagosu, Bendelu a Port Harcourtu, vyvolaných opatřeními SAP´s. “Davy studentů, žen a nezaměstnaných se společně střetli s policií a zapálili mnoho vládních budov. V Bendelu lidé zaútočili na vězení a na svobodu propustili stovky vězňů, ve vězeňském skladu zabavili množství potravin, které později rozdávali v nemocnících, kde pacienti trpěli hlady.“(25)

Obecný efekt, který měly programy strukturálních úprav na proletariát, byl přímo katastrofální, zatímco ti, jenž byli u moci z nich neustále, přímo nebo nepřímo, různými způsoby profitovali. Z toho důvodu je nepřijatelné hovořit o Indii nebo o Brazílii, jako o vykořisťovaných zemích a považovat například Británii za zemi vykořisťující, protože je zcela jasné, že v národním státě neexistuje obyvatelstvo jako společenství rovných občanů se společnými jednotnými zájmy. Hovořit o bohatých a chudých státech zatemňuje tu realitu, že bohatí a chudí existují v jednotlivých státech. Takové formulace implicitně předpokládají, že každý v průmyslových zemích je bohatý a každý ve Třetím světě chudý. Vládnoucí třída ve Třetím světě samozřejmě nenese stejnou tíhu dluhu jako rolnící nebo dělníci (pokud vůbec nějakou tíhu nese - odhaduje se, že bývalý prezident Zaire Mobuto si nahrabal miliardu dolarů a Suharto, bývalý diktátor v Indonésii, 16 miliard) a je stejně bohatá jako jsou bohatí na Západě; a obrácené proletáře na Západě nelze zaměňovat s jejich šéfy a se státem.

Ačkoli obyvatelstvo Třetího světa trpělo důsledky ekonomického “rozvoje“ již v minulosti, jeho situaci ještě více zhoršilo vnucování úsporných opatření v 80.letech. Na jedné straně potřeba zvýšit vývoz a na druhé rozpočtové škrty snížily životní úroveň.

V takových zemích jako je Mexiko nebo Brazílie, od té doby co začala krize ze zadlužení, tak reálné mzdy poklesly třikrát a půl a rozšířila se podvýživa, protože ceny potravin vzrostly. V Africe je situace ještě mnohem horší a mnohé oblasti jsou na pokraji hladomoru.

Pro ty, kteří jako na svém zdroji obživy jsou závislí na zemědělství, je obrázek děsivý - potřeba pěstovat tržní plodiny, směnitelné za tvrdou měnu (tj.dolar), jen urychlila proces, v němž jsou rolníci nuceni opouštět tu nejúrodnější půdu a buď odcházejí do předměstských slumů nebo na mnohem méně úrodnou půdu.Tím nejkřiklavějším příkladem je praxe posílat bezzemky do oblastí deštných pralesů; jakmile jsou stromy vykáceny půda se zakrátko stává zcela neúrodnou. K tomu došlo například v západních provinciích Brazílie nebo v indonéské provincii Západní Papua.

Rychlý nárůst destrukce životního prostředí, jako jsou odlesnění, půdní eroze, znečištění atd. je jen dalším důsledkem krize ze zadlužení. Maximalizace vývozu za každou cenu neměla zamýšlený výsledek - s tím, jak se produkcí Třetího světa, pomocí konkurenčního boje jednotlivých zemí, nasytil světový trh, tak prudce poklesly ceny základního zboží.

Dokonce i ty země, které se příliš nezadlužily, jsou tvrdě postiženy, protože jsou závislé na vývozu základních produktů a jsou tak podrobeny speciální léčbě MMF.

Odhaduje se, že mezi lety 1982 a 1990 se přesunulo z “Jihu“ do pokladnic států, bank a finančních institucí na “Severu“ neuvěřitelných 1 345 miliard dolarů.

V. Od roku 1990 do současnosti- Globální finanční kapitál, krize a ještě více bojů

Takže navzdory tomu, že pracující mají organizace a je jich mnoho, nepodařilo se jim z jejich defenzivní pozice zvítězit nad neustále pohyblivým protivníkem. Dokonce se nepodařilo udržet ani ty sektory pracující třídy, které byly nejsemknutější a nejbojovnější, protože se staly přebytečnými. Pracovní síla je silná jen tak, jak je potřebná- “prohrály, protože ekonomika je zbavila jejich funkce, která byla jejich společenskou zbraní. Nic nepřinutí kapitál, aby si najal pracovní sílu, která pro něj není užitečná.“(26) Jak ukázalo zhroucení státního kapitalismu v bývalém Sovětském svazu, nic není vůči tlaku světového obchodu imunní. Stejné tržní síly, které v Liverpoolu a v Detroitu propustily tisíce přebytečných lidí z práce a udělaly z nich nezaměstnané, se podílely na bourání “železné opony“, která bránila toku peněz a zboží na východní trhy.

Když 80.léta ukázala moc a autonomii deregulovaného finančního kapitálu, co nového od té doby přinesl rozvoj a jak bychom tomu měly rozumět ? Ačkoli ve světle nedávných krizí by se mohlo zdát, že kapitalistický triumfalismus a vyhlášení “Nového světového řádu“ byly poněkud předčasné, je do jisté míry pravda, že globální finanční kapitál a jeho ideologie neoliberalismu drze a sebevědomě roste, i když nyní s jistým znepokojením. To se odráží různými způsoby, jedním z nich je zaujetí opozičních politiků (a politiků hlavního proudu) pro globalizaci, neoliberalismus, volný obchod a takové nadnárodní organizace jako jsou WTO (Světová obchodní organizace), MMF (Mezinárodní měnový fond) nebo obchodní dohody jako GATT (Všeobecná dohoda o clech a obchodu), NAFTA (Severoamerická dohoda o volném obchodu) nebo (nyní ještě neplatná) MAI (Multilaterální dohoda o investicích).

V politice hlavního proudu se o globalizaci mluví jako o přijetí nevyhnutelné ekonomické reality a tlaků a globalizace se tak stává obětním beránkem pro restriktivní politiku. V opoziční politice a u lidových iniciativ se globalizace dostala do středu zájmu jejich kampaní. Takže by bylo docela užitečné pokusit se porozumět změnám a strategiím, které zamlžuje kapitalistická propaganda. Abychom se mohli bránit, je třeba poznat a rozvíjet porozumění novým rysům útoku namířeného proti nám a novým vztahům mezi státy, kapitálem a třídami. Musíme se oprostit od otřepaných frází, které nabízejí analýzy liberálně-levicových akademiků, kteří používají stejné kategorie a vycházejí ze stejných předpokladů jako kapitalisti, jenže z obrácené perspektivy- chápou svět stejně, pouze věří tomu, že ho je, k tomu aby byl v pořádku, třeba trošku poopravit.

Anti-globalizační ortodoxie spočívá v tom, že nové změny v globální ekonomice ustavují významný a snad definitivní rozchod se strukturami a formami, které až do nedávné doby charakterizovaly kapitalistickou společnost. Odpůrci globalizace argumentují tím, že ačkoliv světový trh se zbožím, kapitálem a penězi existoval vždy, od počátku 70.let prošel rámec pro výrobu, spotřebu a směnu zboží a peněz zásadní proměnou. Dříve se odehrával na národní nebo národně-imperiální úrovni, ale teď se nadnárodní korporace, banky a mezinárodní instituce jako Světová banka, MMF a WTO odpojují od svého napojení na své národní státy, odkud původně vyšly. “Deteritorializují“ a globalizují se a díky tomu mají schopnost pohybovat s kapitálem, financemi a odbornými znalostmi podle své libosti na ta místa, která jim nabízejí nejvyšší výnosy. Pomocí “právního a finančního rámce se pomalu, ale definitivně stává, tato globální schopnost pohybu a integrace, realitou“. A “v důsledku toho jsou při kontrole pohybu kapitálu, peněz a pracovních míst jednotlivé národní státy, oblastní vlády, obecní správy, místní úředníci a odbory, do takové míry bezmocný, že pracující a občané si již nadále nemohou spoléhat na stále více bezmocné “demokratické vlády“, pokud si chtějí vybojovat prostor pro existenci.(27) Jak napsal David Korten “korporace ovládají svět“.

Ačkoli je tato interpretace naší současné situace založena na řadě velice mylných a naivních předpokladů, které zamlžují více, než prozrazují, v reakci na ně bychom neměli bagatelizovat významnou změnu, ke které v posledních letech došlo. Pak bychom si totiž neuvědomili důležitost globalizace, jako určité strategie, která se snaží integrovat do kapitalistického způsobu výroby tolik světové populace, kolik to bude jen možné. Pro ty, které již začlenila, se “kapitalistický trh a ekonomika jeví již natolik přirozeně, že globalizace se zdá jako autonomní síla, před kterou se musíme sklonit“. Nicméně autonomní je jen zdánlivě, protože ekonomika může být autonomní jen do takové míry, do jaké se lidé vzdají své autonomie a své svobody vytvářet své životní poměry.(28) Globalizace není nezvratitelný objektivní proces, ale strategie, která by se měla již z principu zastavit.

Finanční kapitál a spekulanti

Exponenciální růst monetárních a finančních trhů je nepopiratelný; odhaduje se, že denní hodnota transakcí na burzách v New Yorku, Londýně a Tokiu mezi 560miliardami a 1 bilionem dolarů. Transakce se do značné míry skládají ze spekulací s měnami, jejichž cílem je získat co největší zisky z pohybu směnných kursů. Díky obrovským, sumám peněz, dokonce i malé odchylky v úrokové míře nebo jiné faktory mohou zapříčinit obrovský odliv peněz, který postupně postihne směnné kursy a způsobí problémy a ekonomické obtíže “postiženým“ vládám, které je pak řeší rozpočtovými škrty apod. Tento nárůst peněz, ke kterému došlo prostřednictvím obchodování s penězi, se někdy mylně nazývá jako “kasínová ekonomika“. Dokonce i ty nejabstraktnější a zdánlivě krutě svévolné kapitalistické aktivity existují v materiálním a sociálním kontextu. Nestačí pouze poukazovat na důsledky měnových spekulací- je třeba se také ptát, kdo nebo co je jejich cílem. Spekulace jsou namířeny na ty země, jejichž domácí politika je nějakým způsobem nekompatibilní s požadavky globální konkurenceschopnosti, tzn. na ty země, které si své pracující dostatečně nepodrobily a nezačlenily je do systému nebo na ty země, které mají příliš vysoké veřejné a sociální výdaje.

Naopak ty země, které začaly “ozdravné restrukturální“ programy, jsou odměňovány měnovou stabilitou a loajalitou spekulantů. Nicméně pro proletaritát je volba mezi dvěma finančními režimy, volbou falešnou; to, co neztratí pod vlivem úsporných opatření, ztratí vlivem nezaměstnanosti a inflace, která snižuje jeho příjmy. Většina lidí tak pociťuje ekonomiku (ať již globální, národní nebo lokální) nikoli jako zdroj příležitostí, ale zdroj přinucení.

Globalizace výroby

Proces restrukturalizace na Západě, který vedl k přesunu výrobních zařízení do Třetího světa, kde je možné vnutit pracujícím menší mzdy a větší intenzitu práce, byl již popsán. “Free-export zones“, které vytvořily vlády zemí Třetího světa neustále rostou: celkový počet zaměstnanců v mexických “maquiladoras“ vzrostl ze 110 000 v roce 1980 na 500 000 v roce 1992. V Asii (Jižní Korea, Tchajwan, Malajsie atd.) je v podobných zónách zaměstnáno asi 700 000 lidí.

V souvislosti s tím také narůstají sociální konflikty a boje (mezi roky 1989 a 1993 vrostl v Malajsii počet prostávkovaných dnů o 350%), takže některé podniky se již přemísťují již uvnitř Třetího světa, například z Jižní Koreje do Indonésie. Pro asijský textilní průmysl je to obzvláště snadné, protože “oděvní průmysl používá malý kapitál a je velice mobilní. Vše co potřebujete je kůlna, nějaké šicí stroje a spoustu levných šikovných prstů.“(29) Strategie vytváření mezinárodní dělby práce, globálně dále rozdělované podle srovnávacích cen, pokračuje. Výroba, náročná na pracovní sílu, která vyžaduje malý kapitál je předurčena pro oblasti s nízkými mzdami, zatímco výroba, která vyžaduje sofistikované technologie a obsluhu, bývá umístěna do těch oblastí, které nabízejí vhodnou strukturu a prostředí (většinou na Západě). Továrna se stává továrnou globální. V důsledku toho, jak je výroba umístěna v nadnárodních korporacích, tak je ohrožována vyjednávací moc lépe placených domácích pracujících, kteří jsou tak disciplinováni. Je třeba také vzít v úvahu míru, v jaké jsou nadnárodní korporace skutečně globální. Mohou sice operovat v mnoha různých zemích a regionech po celém světě, ale velká většina zůstává pevně usazena v zemích svého původu, ve smyslu kontroly těchto operací. Výkonné orgány a styl řízení zůstává národní, stejně tak jako kontrola výzkumu a rozvoje. Stále tak je možné hovořit o “národním kapitále“ nebo o “britském kapitále“ atd.

Kapitál a národní stát

Jeden z nejběžnějších názorů, který se prolíná v antiglobalizační politice je, že stát a trh jsou opačné formy sociální organizace, která za pomoci globalizace dává trhu, nadnárodním korporacím a nadnárodním organizacím “moc nad“ státem, což má za následek ztrátu “suverenity“ a “národní autonomie“.(30) Stát a kapitál nejsou opakem jeden druhého. Opak je pravdou, existují v protichůdné jednotě - jsou diferenciovanou formou nadvlády ve vztazích, které ustavují sociální řád: stát utlačuje své obyvatele stejně, jako management své pracující. Kapitalismus žije a vzkvétá z napětí a antagonismů; tím hlavním je antagonismus mezi kapitálem a prací - kapitál se neustále snaží utéct před vzpurnými pracujícími, ale přitom pracující potřebuje, aby mohl expandovat. Další napětí je mezi potřebami národních států a potřebami globálního kapitálu. Skutečnost, že stát může někdy jednat proti některému kapitalistickému podniku nijak nevyvrací tvrzení, že neexistují státy nebo národní vlády, které by “konec konců svůj státní důchod a svoji moc neodvozovaly z kapitálu“.(31)

S tím jak roste důležitost peněžního kapitálu, tak se mění vztahy mezi teritoriálně fixovanými státy a globálně mobilním kapitálem. Pro národní státy je životně důležité, aby byly schopny přitáhnout zahraniční investory a udržet je ve svých hranicích. Tudíž politika státu, kombinace ekonomické a sociální politiky, má za cíl zvýšit své šance u zahraničních investorů. Úspěch této politiky závisí na zavedení podmínek pro rozšíření ekonomického růstu na celosvětové škále. Jakákoli neúčast na finančních summitech a v obchodních dohodách může způsobit ekonomické znevýhodnění jednotlivých států. Tady leží konflikt mezi “globálním“ a “národním“ a nikoli v protikladu mezi finančním kapitálem a korporacemi na straně jedné a lokálními ekonomikami na straně druhé. K nárůstu množství a rozsahu různých obchodních dohod (GATT, NAFTA, Maastricht atd.) a mezinárodních organizací (WTO, MMF, Světová banka) nedochází proti vůli národních států, ale ve skutečnosti se do jisté míry jedná o “státem vedenou iniciativu, jejímž primárním cílem je restrukturalizovat vztahy mezi kapitálem a prací.“(32)

Současná re-kompozice (jako opak de-kompozice) národních států má tendenci zvyšovat státní moc. Ačkoli se omezil prostor států pro manévrování v monetární a finanční politice, jejich role v hlídání a organizování pracovní síly se stala mnohem důležitější. Ústředním tématem této reorganizace státu je všeobecný přesun odpovědnosti na mezinárodní a “nezávislé“, “politicky neutrální“ organizace (ve smyslu pravicových/levicových politických stran), což má za výsledek očividnou depolitizaci určitých oblastí rozhodování. První věc, kterou udělal Gordon Brown, poté co se stal britským ministrem financí, že předal Bank of England odpovědnost za monetární politiku státu. Podobně, členství ve WTO nebo ERM umožňuje jednotlivým vládám, aby se vymlouvaly na “externí závazky“ a zbavovaly se tak viny za nepopulární politiku.(33)

Obchodní dohody a nadnárodní organizace

Existuje množství mezinárodních dohod a organizací; s ohledem na globalizaci patří k nejznámějším WTO, MMF/SB, GATT, NAFTA a zatím nepřijatá MAI.

NAFTA byla zavedena 1.ledna 1994, v ten samý den, kdy také začalo zapatistické povstání v Mexiku. Opatření této dohody jsou velmi podobná těm, která měla obsahovat dohoda MAI, která by však byla celosvětová. NAFTA fakticky vytváří v Severní Americe bezhraniční ekonomickou zónu, která zahrnuje Kanadu, Spojené státy a Mexiko.Protože je to dohoda o volném obchodu se zboží a službami, tak je v zájmu korporací, které se snaží operovat ve všech třech zemích a odstraňuje bariéry pro zahraniční investory. Mayští indiáni v Chiapas popisují tuto dohodu jako “rozsudek smrti“, protože jen prohlubuje jejich další děsivé vykořisťování a chudobu.

Světová obchodní organizace(WTO) vznikla z Uruguayského kola jednání GATT (1986-94), aby regulovala mezinárodní obchod a řešila rozepře. Jednou z hlavních (a nejhanebnějších) podmínek členství ve WTO je, aby každý zákon nebo předpis jednotlivého státu (například legislativa týkající se životního prostředí, pracovně-právních vztahů nebo zákazu některých toxických produktů), který je překážkou “volnému obchodu“ bylo možné, prostřednictvím WTO, právně zpochybnit znevýhodněnou stranou. V případě, že takovéto zákony nebudou odstraněny hrozí jednotlivým státům sankce či vysoké pokuty. Zatímco to naplňuje zděšením ty, kteří naivně lpí na víře, že kontrola národními vládami je to nejlepší, protože to je kontrola “zodpovědná“ jako opak ke kontrole anonymními nezvolenými (Šok! Horor!) byrokraty z WTO, tak reakce těch, kteří jsou u moci je obzvláště výmluvná a kupodivu se nezdá, že by tuto obavu sdíleli. Během nedávné banánové roztržky vláda Spojených států (která jednala v zájmu nadnárodních korporací se sídlem ve Spojených státech, které ovládají přes 80% dovozu banánů do Evropy) požadovala, aby WTO donutilo Evropskou unii k odvolání výhodných podmínek, které EU poskytla pěstitelům v bývalých karibských koloniích. V souvislosti s touto “banánovou válkou“ uvalily Spojené státy obrovská cla na řadu ekonomicky marginálních produktů, jako je třeba skotský kašmír a čekaly na rozhodnutí WTO, která měla uskutečnit svoji roly soudce v obchodních přích. Panel WTO rozhodl, že upřednostnění karibských pěstitelů Evropskou unií bylo překážkou v konkurenci a rozhodla ve prospěch Spojených států. Navzdory tomu, že Velká Británie, se stala hlavním terčem amerických sankcí, britská vláda poukazovala na to, že to, co se prohrálo v jedné oblasti, lze vyhrát zase v jiných. Stát bude vždycky chránit zájmy kapitalistů a svoji funkci bude plnit demokraticky nebo diktátorsky.

Až příliš antiglobalizačního úsilí se věnuje na apely vůči státu, aby vzal v úvahu přání některých svých “občanů“, a aby se vrátil do starých dobrých časů sociální demokracie a národní suverenity, kdy nás národní stát chránil před těmi nejhoršími excesy korporací. Nejenom, že je to groteskní zkreslování reality, ale takovéto volání a skuhrání je zcela a prostě reakční a mělo by se při každé příležitosti potírat.(34) Státy a vlády jsou v procesu globalizace spoluviníky. Měli bychom to pochopit a podle toho také jednat.

Korporativní panství?

Jednapadesát ze stovky největších světových ekonomik tvoří nadnárodní korporace. Kombinovaný odbyt Fordu a General Motors je větší, než kombinovaný HDP všech států subsaharské Afriky. (35) Zveřejňování takových statistik by mělo “dokázat“, že nám korporace vládnou, jako opak kapitálu a státu. (Ačkoli by se mělo poukázat na to, že liberálové by pravděpodobně neviděli, že stát jedná proti nám, ale spíše že to jsou korporace, které jsou proti státu, který zastupuje nás, svobodné a rovnoprávné občany). Korporace a kapitalismus nejsou to samé. Zatímco je bezpochyby pravda, že korporace jsou kapitalistické, kapitalismus nemusí být nutně korporativní.

Korporace jsou v současné podobě kapitalismu dominantní formou, ale kapitalismus není věc nebo právnická osoba - kapitalismus je sociální vztah mezi lidmi, v němž je obrovská většina nucena prodávat svoji pracovní sílu. Malé firmy jsou stejně tak kapitalistické jako ty největší nadnárodní korporace. Skutečností je, že by bylo strategickým nesmyslem zaměřit úsilí proti malým firmám, které mají relativně malou moc a vliv, což by ale nemělo znamenat, že je považujeme ze lepší, nebo že bychom je dokonce považovali za alternativu ke “korporativní moci“. Všechny velké korporace začínaly jako malé firmy. Sainsbury´s například také začala jako jeden obchod se smíšeným zbožím.

Kapitalistické sociální vztahy se vnucují do celé společnosti; není žádného úniku, každá lokální nebo globální aktivita reprodukuje námezdní práci a směnnou hodnotu. Smutnou realitou je, že místní firmy a drobní podnikatelé nejsou žádnou progresivní “alternativou“ a ve skutečnosti mají tendenci být malými, scvrklými a omezenými tyrany, kteří si myslí že jsou svobodní, protože jsou “svými vlastními pány“, spokojení se svými iluzorními ostrůvky diktátorství, v kterých se moc zredukovala na krátkodobou změnu zákazníků. Bez ohledu na jejich přání po nějaké vyfantazírované, dřívější, nekomplikované a lokální autonomii, bez ohledu na to, že se mohou nazývat “anarchisty“ a že mohou nadávat na centrální vládu a velký byznys, identifikují se se svými současnými prostředky přežití a vždycky volají policii, když je, například krádežemi, ohrožen jejich vymezený prostůrek uvnitř kapitalistické společnosti.

Jak upozornil Gilles Dauvé, zákon zisku nemá nic společného s jednáním pár velkých kapitalistů nebo nadnárodních korporací a k tomu, abychom dosáhli takové společnosti, jakou chceme, se ještě nemusíme řídit podle pánů s vysokými klobouky, kteří na dostizích kouří havanské doutníky.To na čem záleží není individuální zisk kapitalistů, ale tlak systému na výrobu a společnost, která diktuje jak pracovat a co konzumovat. Celá demagogie okolo bohatých a chudých, “malých“ a “velkých“ pouze mate problém.

Zrušení kapitalismu neznamená brát peníze bohatým a revolučně je rozdělovat chudým, ale potlačení totality peněžních vztahů.(36)

VI.Současná situace

Zdá se, že předpokládaný triumf “globální ekonomiky“ se ukázal být spíše klamným vítězstvím. Zdá se, že po desetiletí relativního spánku, opět znovuožívá odpor. Za řečmi o “peněžní nestabilitě“, “špatných půjčkách a obchodních praktikách“ a za varováním finančníků jako je třeba George Soros před nebezpečnou křehkostí finančních systémů, leží realita. Realita, podle níž základním zdrojem současné krize nejsou chyby a prohřešky bankéřů a finančníků, ale omezení zisků kvůli třídnímu boji. Jen pár příkladů. Zapatistické povstání v roce 1994, které uvrhlo Mexiko a NAFTA do krize; generální stávka v prosinci 1995 ve Francii, která zablokovala plánované škrty v sociální oblasti; nebo období mezi prosincem 1996 a březnem 1997, období generálních stávek jihokorejských pracujích, které vyvolaly jihoasijskou krizi a ukončily mýtus “ekonomických tygrů“ a bezmezných zisků.

Skutečný kolaps ruské ekonomiky a finanční zhroucení na Dálném východě jsou důkazem toho, jak rychle se může systém dostat do krize. Pokud se znovuoživení třídních bojů v jejich rozličné podobě z poslední doby přemění ve společnou globální ofenzívu, pak se může ukázat, že sběhnutí sociální demokracie a následujícíc nedostatek jakýchkoli prostředků, které by vyhovovaly potřebám pracující třídy, bylo chybou na straně vládnoucí třídy. Současná slabost starých sociálně demokratických forem zprostředkování, jako byly třeba odbory, otevírá možnost pro boj mimo a proti jejich zhoubnému vlivu. V tomto kontextu lze mezi kapitalisty vidět určité povědomí o možnostech budoucí potřeby jakéhosi znovu zapracování prvků “sociální spravedlnosti“ do systému, aby se podařilo dostat a udržet třídní boj pod konrolou - na něco podbného narazil finanční spekulant George Soros, když varoval, že “bezuzdné sledování vlastního zájmu, které není zmírňováno uznáním obecného zájmu“ povede ke katastrofě pro systém.(37)

Vzhledem k rostoucí vlně nacionalismu a rasismu (které bývají často namířeny proti globalizaci), musejí být naše boje mezinárodní a internacionální, které jako svého nepřítele rozpoznají národní státy a kapitál, v jakékoli podobě. Je docela možné, že po příštím pádu burzy, začnou oportunističtí politici brojit proti globalizaci a proti deregulovaným trhům, s cílem kooptovat a neutralizovat ta radikální hnutí, která se proti globalizaci postavila na odpor. Za to, za co bojujeme, není návrat k nějaké formě sociálně demokratického konsensu, přerozdělování bohatství nebo “udržitelné a participativní občanské demokracii bez hranic“.(38) Je diskutabilní zda jsou reformy nadále smysluplné - natožpak žádoucí. Jediná možnost, která tak zůstala dostupná, je kompletní zrušení kapitalistických sociálních vztahů.

Poznámky:

1. Navzdory tomu, že ruská revoluce bývá nazývána “komunistickou“, nic takového se z ní nevyklubalo. Namísto toho, aby se vyvíjela antikapitalistickým směrem, byla poražena vznikem nových vládců, kteří si zachovali všechny podstatné aspekty kapitalistické společnosti, tj. námezdní práci, peníze a akumulaci kapitálu (v horší podobě) a bezohledně potlačovali jakýkoli pokus o jejich svržení. Trotský například řekl Kronštadtským námořníkům, že pokud se nevrátí do práce, budou “ postříleni jako korpotve.“ Ti se však přesto bránili, i s vědomím pochmurných důsledků. Nový stát byl založen na třídním kompromisu garantované zaměstnanosti, kdy se nemuselo příliš tvrdě pracovat, za tu cenu, že toho v krámech příliš nebylo. Dalo by se to shrnout jako “vy předstírejte, že nám platíte - my budeme předstírat, že pracujeme“.

2. “Předstíraný boj velmocí o řízení stejného socio-ekonomického systému je oficiálně šířen jako rozpor, ale ve skutečnosti je částí reálné jednoty- ve světovém měřítku stejně jako v každém národě.“ Guy Debord, Society of the Spectacle (London, Black and Red, 1983)

3. Burnham - “Capital, Crisis and the International State System“, in Global Capital, National State and the Politics of Money, Werner Boenfeld and John Holloway (Eds.), (Lodnon, 1996), str. 106

4.Aufheben, No7, str.14

5. Burnham- The Political Economy of Post-War Reconstruction (London, 1990), str.100, cituje Gifforda poradce Ministerstva obchodu USA.

6.Bonefeld- Monetarism and Crisis, in Bonefeld/Holloway (1996), str.35

7. Podrobněji Do or Die, no.6, str.9-10

8. Aufheben no.7, str.20

9. Aufheben no. 4, str.25

10. Podrobněji: Address to Revolutionaries of Algeria and of All Countries (str.148) a The Class Struggle in Algeria (str.160) v: Situacionist International Anthology, editované Kenem Knabbem v Kalifornii 1991. Názor SI, že místní dělnická samospráva byla revoluční je diskutabilní, ale nicméně jsou to velmi zajímavé a užitečné texty.

11. Gerry Mander aEdward Goldsmith (eds.)- The Case Against the Global Economy, San Francisco Sierra Club Books 1996 a David Korten When Corporations Rule the World 1995

12.Holloway The Rise and Fall Keynesianism str.31, v: Bonefeld/Holloway (1996)

13. Gilles Dauvé a Francois Martin The Eclipse and Re-Emergence of the Communist Movement str.10, Antagonism Press, 1997

14.Dauvé a Martin (1997), tr.10

15.OPEC- Organizace zemí vyvážející ropu. Byl to v podstatě kartel hlavních producentů ropy, na němž byla (a stále je) závislá většina průmyslových zemí, pokud nemají vlastní zásoby ropy.

16.Aufheben No.1, Str.22

17.Cleaver- Notes on the Origin of the Debt Crisis, v Midnight Notes No.10, str.21

18.Aufheben No.1, str.22

19.Bonefeld/Holloway- Conclusion, v: Bonefeld/Holloway (1996)

20.Poprvé to bylo zavedeno v polovině 90.let v Kalifornii. Znamená to, že osoba odsouzená potřetí za jakýkoli trestný čin, dostane automaticky 25 let.

21.Podrobněji Susan George A Fate Worse Than Debt (New York, 1988), která poskytuje levicovou analýzu

22.Pro stručnou, ale dobrou analýzu Agendy 21 a jejího vztahu k tomuto tématu podrobněji v “Agenda 21 Exposed“, pamflet vydaný v roce 1995 v Brightonu (?)

23.Federici- The Debt Crisis, Africa and the New Enclosures, v: Midnight Notes No.10, str.10

24.Midnight Notes No.12, str.3

25.Federici-Midnight Notes No.10, str.17, v tomto článku jsou další příklady odporu proti opatřením SAP´s v 80.letech.

26.Dauve/Martin (1997), str.11

27.Midnight Notes no.12, str.2

28.De Angelis- The Autonomy of Economy and Globalisation, v: Common Sense nO.21 (1997), str.43

29.The Economist (1987,no.67), citováno v De Angelis (1997), str.50

30.Burnham- Globalisation: states, markets and class relation, v: Historical Materialism No.2 (London, 1997), str.150

31.Burnham- Capital, Crisis and the International State System, v:Bonefeld/Holloway (1996), str.105

32.Burnham (1997), str.151

33.To je dlouhodobá strategie národních států, kterou lze vysledovat již ve 20.letech, s návratem ke Zlatému standardu a stím spojenými tvrezeními o “automatické regulaci“.

34. Pro příklady je možné se podívat na každé číslo Corporate Watch nebo pamflet “Resist Corporate Rule!“ vydaný A SEED nebo některá čísla SchNEWS (např. č.141, 161, 187 atd.)

35.“Resist Corporate Rule!“ (A SEED, 1998, str.8-9)

36.Dauvé/Martin(1997), str.24-25

37.Citováno v Midnight Night No.12, str.1

38.Podrobněji: Mexico is Not Only Chiapas, Nor is the Rebellion in Chiapas Merely a Mexican Affair, v: Common Sense No.22, str.33. To je dobrý příklad, i když možná kontroverzní analýza situace v Mexiku, zahrnuje také užitečné informaci o hisorickém pozadí.

39.Tariq Ali a Susan Watkins (1998, str.70-71); “Occupy, Resist, Produce“ v:Do or Die No.7, str.88-96

40.Aufheben, No.5, 1996

Přeložil a předmluvu napsal Arnošt Novák


Brazilský střet s globalizací

V průběhu 50.let americké nadnárodní společnosti investovaly obrovsklé sumy v Brazílii, kde probíhal rozsáhlý program industrializace a “rozvoje“. The Wall Street Journal se na svých stránkách tenkrát ptal: “Existuje ještě nějaké takové místo na světě, kde lze dosáhnout takových zisků?“ Tyto zisky byly dosaženy jen za cenu obrovské sociální nerovnosti a bídy. Také toto období doprovázely radikální boje rolníků, srdužených v organizacích jako byly například Ligas Campesinas (Rolnická liga) nebo Movimiento dos Agricultores Sem Terra (Hnutí zemědělců bez půdy).

Na počátku 60.let Mezinárodní měnový fond a Spojené státy začaly požadovat splácení dluhů a v důsledku toho i “protiinflační politiku“. To si vyžadovalo, aby civilní vláda rozdrtila bojovné pracující a rolníky, a aby je dostala na kolena. Namísto toho ale, civilní vláda, pod tlakem masových bojů dělníků a rolníků, slíbila znárodnění naftových rafinérií a rolníkům slíbila přidělení neužívané půdy. Odpověď armády a nadnárodních korporací byla brutální. V dubnu 1964 proběhl Spojenými státy podporovaný vojenský puč, při kterém bylo zavražděno několik tisíc lidí a vojenská policie rozpoutala vládu teroru a rozdrtila veškerou opozici.

Nicméně v roce 1968 došlo k vlně odporu proti vojenskému režimu. Vedená studenty inspirovanými do značné míry studentskými revoltami ve Francii a v Mexiku a také kubánskou revolucí, zachvátila města po celé zemi. Studenty podpořilo na 15 000 stávkujících kováků. Prodemokratické hnutí pak sílilo po celá 70.léta (v roce 1979 stávkovalo na tři milóny průmyslových dělníků), ke které se přidal i boj proti stavbě obrovské vodní elektrárny a obsazování nedobdělávané půdy bezzemky. Dnešním plodem této novodobé tradice odporu je Movimiento Sem Terra (Hnutí bezzemků) - jedna z největších hrozeb projektu neoliberalismu brazilských kapitalistů.(39)


Generální stávka ve Francii

Dva milióny lidí v ulicích, vlající rudé a černné prapory a zpěv Internacionály...

Stávka, která se šířila jako požár z jednoho sektoru do druhého... Stávkující, kteří přepnuli rozvod elektřiny na levnější úroveň... Nepokoje horníků... Šok, který se jako ozvěna ozýval i z Německa a Belgie... a pocit, že nic není nemožné...

V květnu 1995 francouzská vláda, pod tlakem zahraničních burz, oznámila z´áchrané balíčky, plné sociálních škrtů (tzv.Juppého plán). V prosinci 1995 více než milón lidí po celé Francii demonstroval proti Juppého úsporným opatřením. To byl jasný útok na novou post-Maastrichtskou Evropu úsporných opatření a sociálních škrtů. Hnutí ze zimy 95 se obrátilo proti navrhovaným neoliberálním reformám a již se zdálo, že nabídne možnost skutečné sociální změny. Byla to největší výzva proti pokusu evropského kapitálu zničit poválečné sociální uspořádání a odpstranit těžce získané sociální výdobytky pracujících.

“Zákony ekonomiky nás za to odsoudí? Tak zničmš zákony! Můžeme bojovat, navzájem spolu hovořit a představit si odlišný způsob naší společné existence. Musíme si vzít zpátky čas, o který nás okrádá námezdní otroctví. Ať žije generální stávka! V zemi, která je celá ve stávce se formuje nový svět!“ - Francouzští stávkující, 1995 (40)